Hranatá legenda, tělnaté ťululum

 

 

(Pokud raději posloucháte, audioverzi najdete tady: https://youtu.be/mYW1mwD766s.)

 

„‚Zmiňuješ vlastenectví, takže se rovnou zeptám, jak ho ty osobně vnímáš?‘

‚Představ si, že jsi už několikátým týdnem někde v Indočíně a najednou dostaneš chuť na pivo a párek. Navíc s naší českou hořčicí a chlebem. A ani to normálně jíst nemusíš, ale tam po tom toužíš. To si uvědomíš, že v tobě to češství odmalička je.‘“

 

Dobrý den, pane poslanče. Jsem spisovatel a lektor tvůrčího psaní a vždy jsem se snažil podporovat začínající autory. Vaše prozaická prvotina Hranatá legenda mě velice zaujala, a tak jsem se rozhodl, že vám vyjdu vstříc a zcela bezplatně vám poskytnu podrobnou zpětnou vazbu. Váš text srážejí začátečnické nešvary i pár zásadních chyb, přesto věřím, že když s vámi někdo bude pracovat, můžete domácí literaturu v budoucnu obohatit o nevídaná díla, a tak nabízím svou pomoc. Pojďme na to.

Hned na úvod vám musím vyseknout poklonu týkající se celkového pojetí. Píšu skoro čtvrt století, nikdy by mě ovšem nenapadlo zvolit pro podobnou knihu formu rozhovoru, navíc proloženého fotografiemi a doplněného „testimoniály“. Právě v tom se však odhaluje vaše autorská genialita, to je důvod, proč vám prorokuji zářnou budoucnost – k postavě extrémního narcisty, který je ve skutečnosti nepříliš bystrý baron Prášil a všelicos si různě přibarvuje, se to nesmírně hodí.

Zároveň soudím, že jste v řadě případů neodhadl míru. Podívejme se třeba na ty fotografie. Myšlenka ukázat hrdinovu samolibost prvkem mimo samotný text je úchvatná a já vám za ni tleskám, chytré je i to, že má naprostá většina snímků stejný formát, tedy protagonistu pózujícího u nějakého vozu. Pokud někde Filip výjimečně chybí, jde o záběr motoru, k němuž si zřejmě nechtěl lehat na špinavou zem, případně detail palubní desky. Jak říkám, klobouk dolů, sděluje to přesně to, co jste zamýšlel.

Na druhou stranu se domnívám, že tento prvek značně nadužíváte. Pokud to přepočítáme na strany, fotografie tvoří téměř čtyřicet procent knihy, stejného efektu se přitom jistě dalo dosáhnout se zlomkem obrazového materiálu. To ohromné množství navíc způsobilo, že je vaše prvotina dost drahá. Přemrštěnou cenu lze brát jako autorskou hru a další doklad hrdinova přehnaného obdivu k sobě samému, také to ale znamená, že si leckterý chudší milovník literatury vaše dílo bude muset odepřít, a to je jistě škoda.

Stejné chyby jste se podle mého dopustil u Filipovy samochvály. Chápu, že narcismus je jeho určujícím povahovým rysem, od něhož se odvíjí vše ostatní, a nezastírám, že mne mnohé sebeoslavné pasáže upřímně pobavily. Nejvíc jsem se zasmál u tohoto:

 

„Možná tam nějaký [kosti] byly, ale jak říkám, nemám kosti, mám jen svaly.“

„Já jsem byl většinou vyšší než ostatní a patřil jsem mezi fyzicky nejzdatnější jedince. A taky jsem byl, nechci určitě říct nejchytřejší, ale nejvtipnější jednoznačně. Takže jsem byl v kolektivu docela dost oblíbený.“

„Já jsem tehdy nakreslil, ehm, naprosto dokonalou pochvu s tím, že jsme měli na hodině výtvarky kreslit něčí portrét. (…) Byla to velmi realistická kresba. Nebyl to ten klasický výtahový kosočtverec s čárkou uprostřed a pár čárkami okolo. Já jsem byl vždycky realista a měl jsem rád realistické umění.“

„Asi to odstartoval časopis Týden, ten článek se jmenoval, to si pamatuju, Volant místo srdce. Byla tam moje fotka, fotka mých aut a z redakce mi tehdy volali, že to byl jeden z nejúspěšnějších článků, co v té době měli.“

„Obchod je pro mě základní stavební kámen civilizace, a prostě jsem v něm dobrý. Velmi dobře si pamatuji čísla, popisky a ceny.“

„Vlastně bych o sobě mohl říci, že jsem měl fotografickou paměť. Každý rok jsem nastudoval třísetstránkové katalogy a naučil jsem se všechny technické specifikace, které jsem z nich vyčetl. Dokázal jsem ta auta srovnat, do toho jsem sbíral noviny, inzertní časopisy, takže jsem dokázal analyzovat trh tak, jak se vyvíjel, úplně dokonale.“

„Proklouzl jsem i mezi nejvyšší britskou šlechtu, a to díky nakupování aut u renomovaných obchodníků. V roce 2010 jsem byl zván na prestižní soutěže elegance, kde je občas na pozvánce potřeba vyplňovat, jestli jsi sir, admirál nebo král.“

„To jsou úspěchy, které jsou i pro automobilového experta na takovém levelu, že nemáš kam dál pokračovat.“

„To není tak, že bych za život potkal stokrát někoho osudového. Ti lidé jsou osudoví, protože zažili, jak se doopravdy chovám, jaký jsem. Myslím, že je to osobní nastavení, a ne souhra náhod.“

 

Ještě jednou – rozumím vašemu autorskému záměru, chápu, že hrdinova bezbřehá sebeláska je pro příběh klíčová. Přesto ji jistě není nutné vyzdvihovat doslova na každé stránce. Těch samolibých komentářů je tam obrovské množství a velmi rychle se stanou únavnými. Vždy je potřeba odhadnout správnou míru, a to jak kvůli „stravitelnosti“ textu, tak kvůli uvěřitelnosti postavy – žádný reálný člověk by se přece takto přehnaně a vytrvale nechvástal.

To samé lze říct také o „nepřímém“ narcismu, kdy se nás hrdina snaží přesvědčit, že zná ohromné množství významných lidí, a místo osobních vztahů pokaždé velmi zdůrazňuje, co dotyčný dokázal. Podívejme se opět na pár příkladů:

 

„Další mou spolužačkou byla například dnešní ministryně obrany.“

„Přátelil jsem se tam třeba s Markosem, dnes slavným a famózním rapperem Ektorem…“

„V mé garáži naposledy byl známý anglický bankéř se svou manželkou, která po generace vlastní známou anglickou banku.“

„No, a do tohohle bytu jsem přijel právě tou Aston Martin Lagondou, po vikomtovi Weymouthovi, člověku z královské rodiny a chlápkovi, co měl najednou asi šedesát přítelkyň a vlastnil snad čtvrtku ostrovů a prý až dvacet tisíc garáží v Londýně.“

„Já jsem v tom hlavním kasinu byl a potkal jsem tam bratra Kim Čong Una.“

„Shodou okolností jsem byl o pár let později na večeři v Londýně, kde vedle mě seděla filipínská princezna, které bylo snad sedmdesát let.“

„Druhý den se pak jela Formule E a následně jsem si potřásl rukou s marockým králem osobně.“

„Já jsem díky tomu nabral tisíce dobrých známých (…). Jsou tam i velmi vlivné osobnosti, kterým záleží na jejich anonymitě. A to jsem člověk, který opovrhuje rozdáváním vizitek na golfu a systematickým nabíráním kontaktů. Mě tohle celý život hrozně vadilo a paradoxně jsem ty kontakty nabaloval samovolně.“

„Ostatně stává se mi, že když teď někam jdu, tak často zjistím, že toho člověka znám z dětství, protože byl buď v té řecké komunitě, o které jsem mluvil (fakt jich je hodně), nebo je to někdo z Jižního Města.“

 

Znovu – uberte, prosím, pokud je to na každé stránce, je to vážně vyčerpávající. Zaměřil bych se na vychloubání, které je obzvlášť absurdní, třeba to trpitelské „mně se rozdávání vizitek hnusí, ale ti lidi se na mě stejně nabalují“, případně ono rozkošné „svět se točí kolem mě, tudíž jsou všichni důležití lidé z Jižňáku nebo z řecké komunity“. Tím sdělíte víc než dvaceti zmínkami o britské šlechtě.

Posuňme se dál. Co se týče Filipova pohádkářství a lhaní, obecně na to jdete dobře. Vyzdvihl bych například kontrast mezi auty a architekturou. Protagonista neustále opakuje, jak se o oboje zajímá a jak daným oborům rozumí, pozorný čtenář ovšem brzy pochopí, že to tak není – zatímco o autech mluví neustále a podle všeho zasvěceně, u architektury se vždy zmůže maximálně na poznámku, že ta či ona budova je krásnou ukázkou brutalismu, víc toho zjevně neví. Velmi povedené.

Takto sofistikovaně by nicméně bylo potřeba pracovat i se zbytkem, což se vám nepodařilo. V tuto chvíli je tam řada míst, kde hrdina působí jako naprostý hlupák, a to rozhodně nechceme – odstíny šedi jsou vždy zajímavější než černá a bílá, nedělejme z něj tedy úplného idiota, tím si škodíte.

Mám na mysli třeba tu pasáž, kde Filip vysvětluje, co pro něj znamená vlastenectví: „Představ si, že jsi už několikátým týdnem někde v Indočíně a najednou dostaneš chuť na pivo a párek. Navíc s naší českou hořčicí a chlebem. A ani to normálně jíst nemusíš, ale tam po tom toužíš. To si uvědomíš, že v tobě to češství odmalička je.“

Nebo chvíle, kdy se podiví nad tím, že člověk stárne a že se průběžně rodí noví lidé: „Myslím, že Hranatost dokáže oslovit mladší publikum, než jsem já sám. I takoví jsou. A je jich čím dál víc, což je pro mě jenom dobře.“

Samostatnou kategorií jsou pak protagonistovy svérázné příměry – jednou Waikiki srovná s Jižňákem, podruhé tvrdí, že proti Hongkongu a podobným městům „je New York něco jako Beroun“. Nejúchvatnější přirovnání se potom objeví v debatě o Jaguar Clubu: „Karlos Vémola si dělal srandu, že jsem prezident klubu, který jsem sám vytvořil. Ale Masaryk také spoluzakládal Československo a nebyla ostuda, že byl jeho prezidentem.“

Pochválil bych naopak místa, kde skrze tu hloupost ukazujete hrdinovo pokrytectví, tam to pro mě funguje dobře. Perfektní je třeba tato pasáž: „Já pořád věřím tomu, že čím méně toho člověk má, tím je svobodnější. Jasně, zní to divně, když mám velkou sbírku aut, ale jestli mám nějaký zdroj starostí, tak je to třeba primárně to, aby tahle auta byla v perfektním stavu.“

Výborné jsou i části, kde na chvíli opustíte formát rozhovoru a necháte Filipa rozvíjet samostatné úvahy, takže se krásně odhalí jeho urputná snaha působit jako intelektuál. Mám na mysli například tyto dvě perly:

 

„Sílu a moudrost vnímám v upřímnosti, v té absolutní, tedy schopnosti i vytrolit sám sebe, totálně protínat metahumor s provokativním egem a hrátkami s chápavostí a občasnou narážkou na něco, co je určeno třeba jen jednomu člověku, nebo sobě.“

„Nedat příležitost k odsuzování za zdánlivou povrchnost zdánlivého konzumu a dát možnost přistihnout se u závidění, zamyšlení se při čtení, že sám mám nudný život, může být inspirací k tomu začít opravdu žít.“

 

Zde musím vyzdvihnout vaši práci se stylistikou, právě tam je totiž rozpor mezi fasádou vzdělance a jádrem křupana patrný nejvíc. Protagonista své promluvy prokládá knižními tvary jako „jej“ nebo „říci“, zároveň se ovšem nebojí vyjádření jako „bez gelu nejseš nic“ nebo „pak jsem switchnul na normální saka“. Značně rovněž nadužívá slova, která by člověk čekal spíš u dvanáctiletých tvrďáků na základní škole, nejčastěji „brutální“ a „brutálně“.

Přejděme nyní k samotné postavě. Je zřejmé, že chcete vyprávět o takovém tom emočně zcela plochém byznysmenovi, který nemá žádné skutečné vztahy a ostatní vnímá pouze coby příčky žebříku, po nichž může vyšplhat výš. Stejně jako u řady podobných děl je tam kromě narcismu náběh na několik dalších psychických poruch, což se sem výtečně hodí.

Na druhou stranu mi to opět přijde příliš křečovité. Vezměme si třeba ta auta, kterými je hrdina úplně posedlý. Úvod je vynikající: „To bylo zamilování se do hranaté Tatry 613. Provázelo mě to celé dětství, první jedničková Tatra 613 z poloviny sedmdesátých let. Černá, temná jako moje tehdejší klučičí duše.“ A pak také: „Já jsem prostě na tvary těchto aut i ta auta samotná ujetý.“

Funkční je to rovněž v situacích, kdy Filip zahlédne nějaké zvláštní auto, umíní si, že ho jednou získá, a vzápětí se nám pochlubí, že se mu to opravdu povedlo:

 

„A jednou jsem z něj viděl právě tu Tatru 613 Speciál a věděl jsem, že si ji pořídím. A taky že jsem si ji pořídil.“

„(…) a ve Vestci (…) se proti mně najednou objevilo fialové Bentley. Bylo to jedno z prvních, možná první prodané Bentley. Samozřejmě z Pařížské. A já jsem si to auto pak taky koupil.“

 

I toto je na mě příliš časté, dvaatřicetkrát to v knize vážně být nemusí, celkově to ale hodnotím velmi pozitivně, neboť tím jasně dokládáte protagonistův extrémní materialismus a obsesivní potřebu vše vlastnit.

Vedle toho je ovšem v textu řada okamžiků, kdy vám to už nevěřím. Hrdina téměř každý vztah či moment lidského porozumění obsesivně doplňuje něčím ze světa automobilů, jako by emoce mohly existovat pouze v přítomnosti motorových vozidel. Převážná většina těch, kdo se v knize objeví, má nějaký vztah k autům, jsou jejich milovníci, obdivovatelé, sběratelé a podobně. Zdá se, že je to takřka nutnost.

V mnoha případech Filip skrze automobily dokonce interpretuje okolní svět. Krásně je to vidět třeba na případu Ivana Jonáka, u něhož s hodnocením zcela necharakteristicky váhá – jiné pouze chválí, tady zakolísá. Nakonec však dilema rozsekne tím, že Jonák „zbožňoval a sbíral auta“, což z něj v jeho očích učiní kladnou postavu.

Ještě nápadnější je to u rodiny. Když je protagonista dotázán na svou sestru, okamžitě stočí hovor k vozidlům: „Ségře jsem dal třeba její první auto. Bylo to sedmičkové BMW E38.“ Během líčení zážitků s tetou přijde to samé – vybaví si pěkný den na Náplavce, místo líčení atmosféry ovšem ihned zmíní, že tam tehdy projela Tatra 603. S tetou se pak dlouho nevidí; když se po letech setkají znovu, neopomene zdůraznit, že pro ni přijel Rolls-Roycem.

V příběhu je pouze jedna výraznější výjimka, jediný člověk, který se od hrdiny dočká vřelého, chtělo by se říct až láskyplného vyznání, aniž by tyto emoce bylo nutné zahalit odérem benzínu či nafty. Tímto unikátem je Václav Klaus, který je pro protagonistu „obrovským vzorem“ a osobností, která se „rodí jednou za stovky let“. Filip rovněž zmiňuje, že má doma „velmi širokou knihovnu knih Václava Klause a v podstatě všechny jeho tituly z Institutu Václava Klause“.

Jako čtenář bych se o této zvláštní obsesi chtěl dozvědět víc, zároveň ale chválím další střípek pro pozorné – ačkoliv je v knize vskutku komické množství testimoniálů, modla Klaus mezi zástupy těch, kteří hrdinu velebí, nápadně chybí. Obdiv tak zřejmě není opětován, což je vzhledem k hrdinově emoční zakrnělosti obzvlášť tragické.

Zde se musím pozastavit nad vztahy se ženami, respektive nad jejich absencí. Vůbec netuším, co vás k tomuto nepochopitelnému rozhodnutí vedlo. V obecné rovině protagonista o ženách mluví často – sní o tom, že bude mít „krásnou holku s minisukní“, opakovaně zmiňuje, že chce mít peníze, aby mohl „holce koupit kytku“ nebo ji někam pozvat. V textu je i řada dalších narážek, třeba tato dráždivá pasáž: „Ale kdybych měl hierarchizovat, tak přes všechen automobilový svět, závodní svět, politiku, cestování, filozofii, historii a architekturu, tak na prvním místě je samozřejmě žena a její krása. Nic není víc. Tedy v mém životě určitě.“ Zmínit musím rovněž Filipův úžasný výrok „chápu, že to zní šovinisticky, ale já jsem v životě neměl takové štěstí, že bych měl mnoho žen jen jako kamarádky“.

Kdykoliv se však zdá, že se hrdina trochu otevře, ihned se vrátí zpět k autům. Zdůvodňuje to tím, že o soukromí se nemluví: „Ale jsem konzervativní v tom, že si svůj sexuální život a svoje lásky nechávám pro sebe.“ To ovšem jako čtenář nemohu přijmout a vůbec mi to k němu nejde, patologický narcista by se přece o svých milostných úspěších s velkou chutí rozvyprávěl a jistě by se vychloubal, že mu denně píšou stovky žen.

Ať jsem zase chvíli pozitivní, váš nápad udělat z protagonisty někoho, kdo má nulový respekt k pravidlům, je výborný. Z textu to vyplynulo zcela přirozeně a trefil jste i tu frekvenci:

 

„Jasně, někdo může říct, že jsem stavěl počítače a nedanil jsem to. V té době jsme ale prožívali takovou svobodu, že na tom nebylo nic špatného.“

„Nejsem si jistý, jestli to mám říkat, ale první auto jsem opřel někdy ve čtrnácti. Bylo to vždycky tak, že dva měsíce jsem dával dohromady nějaký vrak, abych ho za dvě hodiny zničil, bohužel.“

„O řidičák jsem přišel ještě dříve, než jsem ho dostal. Měl jsem odklady. Tím, že už mě párkrát chytili bez něj, jsem měl v osmnácti automaticky odklad na další dva roky. Tedy spíš zákaz. Legálně jsem jej měl poprvé někdy ve dvaceti. Přitom do té doby jsem měl naježděné tisíce kilometrů.“

„Další průšvih jsem měl z toho, když jsem na střední škole jezdil načerno v MHD a párkrát mě chytili. Tehdy tu jela ona exekutorská mafie, takže z těch osmi stovek to skočilo asi na třiadvacet tisíc korun, po mnoha letech, kdy jste ani nevěděli, že něco dlužíte. To mě štve. Máme tu osm set tisíc lidí v exekuci, bodejť by měli sílu něco takového zaplatit. V patnácti jsi dal revizorovi občanku, nechodily žádné obsílky, nebyla žádná datová schránka, nic. A najednou, o deset let později, přišla exekuce skoro na půl milionu.“

 

Poslední úryvek je výborný i v tom, že krásně ukazuje hrdinovu povahu. Jak sám přiznává, má nějaké politické ambice, přesto ho vůbec nenapadne navrhnout řešení nebo nastínit, jak by těm zmíněným osmi set tisícům bylo možné ulevit, a soustředí se jenom na sebe. Vynikající.

Přesto bych se nebál jít dál. Odehrává se to v současnosti, protagonista by se proto určitě hodně soustředil na sebepropagaci na sociálních sítích a neustále by se u všeho fotil a natáčel, což by vám jako vypravěči dopřálo větší manévrovací prostor, neboť by se dříve či později nutně musel zvěčnit i u něčeho ilegálního.

Podobných případů je tam řada – často jste si něco chytře připravil nebo naznačil způsob, jak postavu učinit zajímavější, ale nechal jste to nedotažené. Vzpomeňte si na Čechova a jeho pušku visící na stěně – každý prvek textu má být buď zcela využit, nebo vyškrtnut.

Je tu třeba téma politické korektnosti. Filip mnohokrát zopakuje, že tou nejdůležitější hodnotou je pro něj svoboda a že člověk nemá být součástí stáda. Evropská unie je podle něj zlá, nutí nám moc regulací a všechno příliš kontroluje; na jednom místě svůj postoj shrnuje tak, že mu opravdu vadí, „když se někdo sere do někoho jiného“.

Přesto protagonista celou dobu působí velmi opatrně, jako by si dával pozor na to, co řekne. Proč? Mně by k takovému hrdinovi pasoval pravý opak, je přece typickým příkladem jedince, který si libuje v primitivní kontroverznosti, takže na sociální sítě sází jeden pobuřující výrok za druhým a raduje se, když to zcela předvídatelně vyvolá rozhořčenou odezvu.

I tímto by se vám coby autorovi naskytly nové příležitosti. Někdy by to třeba nemusel ustát a tlak veřejnosti by ho donutil, aby vzal něco zpět, on by se u toho ale snažil být rafinovaný, což by byla další šance ukázat jeho omezené intelektuální možnosti. Jen znovu připomínám, že z něj nechceme dělat idiota, ty výmluvy by tedy neměly být úplně hloupé.

Dále je tu silná fascinace Anglií a britskou šlechtou, to se v textu opakuje ad nauseam. Co ukázat, že v cizím prostředí je Filip trochu ztracený, nebo nenápadně naznačit, že s angličtinou je na tom ve skutečnosti docela bídně?

Potenciál vidím rovněž v závodění. Protagonista to líčí triumfálně, vy můžete čtenáři mezi řádky prozradit, že to až taková sláva nebyla – zvítězil pouhou náhodou, jel proti slabším soupeřům a podobně. Opět jste to „nakousl“ sám, stačí nahlédnout do testimoniálu Tomáše Chabra: „Když se [Filip] v našem týmu ucházel o místo pilota formule, přišel mi jako člověk bez emocí, bez ambicí na vítězství, který se závoděním chce trochu zviditelnit nebo se pochlubit fotkama ze závodů.“

Když mluvíme o uvěřitelnosti, mám k tomuto tématu ještě poslední komentář, tentokrát zase pochvalný. Udělalo mi velkou radost, že jste odolal pokušení a nespojil hrdinu s nacismem nebo třetí říší. Je mi jasné, že to muselo být těžké – sošný blonďáček, posedlost sebou samým, víra ve vlastní výjimečnost, absence citů, to po tom klišé přímo volá. Z mého pohledu by to ale bylo hodně prvoplánové, takže jsem o to raději, že jsem se ve vašem díle nesetkal s žádnou zdviženou pravicí nebo hákovým křížem. Dobrá práce!

Pojďme dál. Jak jsem zmínil hned na začátku, rozhodnutí dát vyprávění podobu rozhovoru považuji za geniální, zároveň se ovšem bojím, že to úchvatné tajemství, které jste do formátu ukryl, naprostá většina čtenářů neodhalí. Mluvím samozřejmě o tom, že žádná druhá osoba neexistuje a že si Filip povídá sám se sebou.

Jdete na to dobře, všechna čest. Zpovídající je neuvěřitelně servilní, neustále protagonistovi přikyvuje a připomíná snaživého pejska, který udělá, co páníčkovi na očích uvidí. Celý rozhovor navíc působí podivně mechanicky, mnohdy se zdá, že tazatel vůbec neposlouchá, co mu hrdina odpovídá. Když Filip prohlásí, že kdyby byl sobec, trávil by čas „na jachtách nebo v Monaku nebo v St. Tropez“, zpovídající zareaguje větou „ty máš Francii hodně rád“. A když si hrdina postěžuje, že někdo zavolal na ČVUT, aby mu zrušili přednášku, protože „má být fašistická“, zareaguje tazatel otázkou „Jakou jste doma měli televizi?“.

Ještě nápadnější je to v okamžicích, kdy protagonista zpovídajícího provokuje či napadá. Obvykle mu vyčte, že je liberál, načež přijde s nějakým útokem – „liberální vnímání světa“ je „prokazatelně nesprávné“, „jako správný liberál bys mě měl okřiknout a onálepkovat“ a podobně. Tazatel se však ani nepokouší bránit a pokaždé rovnou kapituluje.

Zkrátka a dobře, z těch náznaků je evidentní, že na druhé straně nikdo nesedí, neboť takto zoufalý „rozhovor“ by nezplodil ani chorobně submisivní šimpanz s poruchou pozornosti. Dáváte to najevo i řadou dalších prvků, ať už jde o nápadně podobný slovník či totožnou intelektuální vyspělost. Nadto si s tím krásně hrajete, někdy jsem měl pocit, že se hrdina „rozpůlil“ a ta o chlup moudřejší část se pokouší zkrotit tu opravdu hloupou. Bravo!

Zároveň však ze zkušenosti vím, že lidé čtou nepozorně, a tak tuším, že tuto vrstvu textu objeví málokdo. A to je myslím obrovská škoda. Chápu, že cílíte na náročnější publikum, přesto bych se přimlouval za to, abyste v tomto případě udělal výjimku, vyšel masám vstříc a nebyl na ty nápovědy tak skoupý.

Posuňme se. Dalším navýsost povedeným prvkem jsou již několikrát zmíněné testimoniály. Před chvílí jsem citoval lehce kritického Tomáše Chabra, i ten ale protagonistu nakonec pochválí. V rámci celku navíc představuje výjimku, naprostá většina oslovených hrdinu vynáší do nebes:

 

„[Na politické scéně] stojí jako maják stability, zásadovosti a racionality.“

„Filip nikdy neřekne pitomost.“

„Má velmi pevně zakořeněnou vnitřní ideologii, a tak je na něj spoleh, že se nikdy nedostane do situace, v níž by třeba obhajoval nějaký skrytý socialismus.“

 

Zvláštním případem jsou ženy, které znovu dostaly minimum prostoru, přesto protagonistu adorují o to nadšeněji. Jeho sestra vypráví o tom, jak mu darovala pozlacenou bustu jeho samého, kamarádka a kolegyně Gabriela Sedláčková o něm hovoří takto: „Je těžké o Filipovi mluvit krátce. Myslím, že jednou o něm budeme psát knihy všichni, co jsme ho blízce znali. Jeho kultu osobnosti se může kdekdo vysmívat, ale pokud to nevidíte na vlastní oči, nemůžete to pochopit. (…) Holky si v jeho přítomnosti strhávají podprsenky, kluci žadoní o fotku s ním a za mnou chodí, aby se zeptali na cokoliv ze zákulisí.“

Vy ovšem tyto oslavné ódy strategicky podrýváte a vytváříte dojem, že je hrdina testimoniály úplně posedlý a že o přímluvu žebral u každého, kdo šel zrovna kolem. Zabírají tak přes čtyřicet stran a kromě vzkazů od relevantních osob se tu setkáme i s několika zprávami od lidí, kteří protagonistu zdá se téměř neznají. Pobavil mě třeba Romano Artioli, jenž Filipovi poděkuje za návštěvu ve fabrice a pozve ho na další – a to je všechno.

Specifickou kategorii potom představují kamarádi, z nichž někteří se raději podepsali přezdívkami, takže na člověka mezi Petrem Macinkou či Richardem Chladem najednou vyskočí Drafi nebo Bifťour. Velice se mi líbilo, že líčí takové ty typické náctileté příhody, které teenagerovi v podnapilém stavu přijdou k popukání, ale pro dospělého, který se dění neúčastnil, jsou naprosto bizarní. Nejvíc mě v tomto dojal Radim Passer II.:

 

„Když jsme se za několik minut zklidnili, tak jsem chtěl nadhodit serióznější úvahu. A co jsem pozoroval to tradiční asijské prostředí, tak jsem nadhodil:

Filipe, vzhledem k rozšířenosti šikmooké populace, tak napadlo Tě někdy, jestli bůh není náhodou Číňan?

Filip se zamyslel se slovy: ‚… bůh je Číňan…‘

Pak zčervenal a začal se chechtat se slovy: ‚Ježíši kriste!‘

Já ihned zareagoval: ‚Neber boží jméno nadarmo!‘

Filip si dal smíchy ruku před pusu s reakcí: ‚***, kriste, ty vole, ***‘ (Snažíc se s pomlkou uklidnit)… ‚Bože! Neee zase!‘

Přátelé, naše břišní svaly byly smíchy jedna veliká bolest…“

 

Úplně jsem se vrátil na střední školu. Vynikající.

Dlouho jsem teď chválil, na závěr se proto podívejme na oblast, která se naopak vůbec nepovedla. Ve vašem vyprávění zcela chybí konflikt, postrádám jakýkoliv spor, nesvár, střet. „Tazatele“ jsme již probrali, ten je z logiky věci extrémně submisivní, u testimoniálů ta enormní pozitivita také dává smysl – kdyby hrdinu někdo vyloženě pomluvil, tak by si to do knihy nedal, to je jasné.

To ovšem neznamená, že byste konflikt do textu nemohl dostat jinak. Filip například několikrát zmiňuje, že má velké množství spolupracovníků, proč si tam tedy nevymyslet někoho, kdo si s ním dovolí veřejně nesouhlasit? Není přece uvěřitelné, že si s ním všichni notují. A zase by to šlo různě rozvinout, protagonista by se například dotyčnému mohl pomstít a obratem ho z týmu vyhodit, případně hrozit žalobou, kterou nikdy nepodá, to by mi k té postavě výborně sedělo.

To pojmenování „hranatá legenda“ také přímo vybízí k nějaké „protipřezdívce“, nějakému osobnímu útoku, který by hrdinu zabolel, protože by narušil jeho pečlivě budovanou image. Filip například zmiňuje, že po operaci velmi dlouho nemohl cvičit, tak ho nechme trochu přibrat a spojme narážku na váhu s tím, že v něm dotyčný vidí hlupáka či lháře. A ať to mírně vylepšíme, vymysleme mu pojmenování, kde budou obě slova začínat na to samé písmeno, to čtenáři milují.

Vím, že vám v tomto radit nemusím, přesto vypíšu, co mě jen tak na první dobrou napadlo: naditý nýmand, naducaná nula, otylá ochechule, tělnaté ťululum, těžkotonážní ťulpas, mastný mimoň, kulatý kecal, pašík pohádkář, podsaditý Pinocchio, zduřelý zabedněnec, tučný tupec, vypasený vůl, buclatý blb, buran z Bůčkova. Pokud se vám něco zalíbí, klidně si to půjčte, budu poctěn.

To je ode mne vše, pane poslanče, ba nebojím se říct pane spisovateli a vážený kolego. Doufám, že vám tyto poznámky budou alespoň trochu užitečné. V každém případě jsem si jistý, že o vás ještě uslyšíme a že Hranatá legenda je pouhým začátkem velkolepé literární kariéry. A za sebe říkám, že se na vaše další díla již nyní nesmírně těším!