Dobrý den, paní poslankyně.

Jsem spisovatel a lektor tvůrčího psaní a vždy jsem se snažil podporovat začínající autory. Vaše prozaická prvotina „Na tahu jsou srdce“ mě velice zaujala, zjevně máte velký literární potenciál! O to víc mě mrzí, že kniha musela vyjít samonákladem, a tak se nejspíš nedočkala poctivé redakční práce, která je pro tvůrce nesmírně cenná, neboť mu pomáhá růst. Jelikož mne Váš text skutečně oslovil a celkově ho považuji za výborný, rozhodl jsem se, že Vám vyjdu vstříc a zcela bezplatně Vám poskytnu podrobnou zpětnou vazbu, abyste se mohla v příštích dílech vyvarovat těch pár nešvarů, kterými si to zbytečně kazíte. Pojďme na to.

Hned na úvod musím velice pochválit jak samotné téma, tak jeho zpracování. Zkoumání různých podob sexuality by se u slabších autorů pravděpodobně dost zvrhlo, Vy na to ovšem jdete chytře – skrýt něco tak výbušného za žlučovitý politický pamflet byla naprosto geniální volba. Když jsem za maskou sebestředné exministryně financí poprvé zahlédl citově vyprahlou samici za zenitem, byl jsem u vytržení. Z přehnaně dokonalé a zcela fiktivní Aleny se pro mě v tu chvíli stala skutečná žena, která stejně jako my všichni touží jen po lásce a bezpečné náruči. Bravo!

Dalším vynikajícím rozhodnutím bylo, že jste protagonistku „nasměrovala“ k politickým protivníkům. Méně zdatní spisovatelé by na to šli prvoplánově a „spárovali“ by ji s Andrejem Babišem, Vy jste se však rozhodla pro mnohem složitější, ale tím také čtenářsky vděčnější příběh. Vaše Alena tak obratem pochopí, že u chladného předsedy jí pšenka nepokvete, načež se objektem veškerých jejích tužeb stávají zástupci pětikoalice. To je z narativního hlediska podobně úchvatná volba, jako když Tolkien svěřil Prsten moci Frodovi.

Než se budu věnovat jednotlivým vztahům, musím vyzdvihnout Vaše popisy hrdinčina zoufalství, které jsou skutečně působivé. Vše jsem s ní intenzivně prožíval a bylo mi jí nesmírně líto. Zasáhl mne třeba okamžik, kdy Alena opozici opakovaně nabízí, že se „klidně připoutá k řečnickému pultíku“, o což ale následně nikdo ze soupeřů neprojeví zájem. Za srdce mne vzala rovněž scéna, kde se protagonistka nadšeně zapojí do „hradby těl“ a znovu a znovu vyzývá zástupce pětikoalice, aby ji zkusili překonat, jen aby tuto hozenou rukavici opět nikdo nezvedl. Vaše bolestně osamělá exministryně, jež ztrácí poslední zbytky sebeúcty a úpěnlivě žadoní, aby ji konečně někdo poplenil, je až shakespearovsky tragická postava.

Nyní již k ústřednímu milostnému pětiúhelníku. Oceňuji Vaši hru se jmény aktérů – na jedné straně se hrdě hlásíte k odkazu kultovních Padesáti odstínů šedi a Alena mužům většinou říká „pan Fiala“ či „pan Stanjura“, zároveň jste ovšem jejich kapitoly nazvala „Petr“, „Zbyněk“ apod., čímž jasně naznačujete, že by k nim hrdinka ráda měla blíž, jakkoliv si to sama nechce přiznat. Nenápadné, ale o to zdařilejší!

Chválím rovněž ten úžasný nápad spojit každého ze čtyř osudových mužů s jednou konkrétní podobou lásky. Je tu Ivan Bartoš, který reprezentuje téměř zvířecí vášeň s ozvěnami dávných pohanských rituálů. Ne nadarmo protagonistka hovoří o tom, jak vláda „dotáhla Bartoše za dredy na obětní kámen a naporcovala ho před zraky celého národa“, načež cíl svého chtíče označí za „obětní zvíře“. Další aspekt představuje Vít Rakušan, který je symbolem romantiky v její nejčistší podobě. Není náhodou, že pro Alenu na rozdíl od ostatních obvykle není „pan Rakušan“, nýbrž „Vítek“, a že hrdinka zmiňuje jeho „blankytně modré oči“ a tolikrát v jeho kapitole přemítá nad vztahy, institucí manželství a sňatky z rozumu.

Absolutním protipólem modroočka je potom Zbyněk Stanjura, kterého protagonistka nenávidí i miluje zároveň. Láska coby souboj, odpor, jenž má tak překvapivě blízko k touze. Alena se třeba rozplývá, jak panu Stanjurovi „dala okamžitě přes prsty a on se stáhl“ nebo jak ho „okamžitě napálila v diskusním pořadu“, poněvadž „dobrá vůle na něj neplatí, jen tvrdá reakce“. Ano, teče krev, zároveň je to ale jeden flirt za druhým – „bylo až trochu smutné poslouchat tiché sténání pana ministra, když jsem na stůl položila čísla“. Na závěr jej pak hrdinka zničí přirovnáním k „prima balerině“, která „předvádí své piruety a arabesky s prasklými achilovkami a doufá, že vydrží až do konce“.

Zároveň zde musím zmínit první drobnější výtku – ten body shaming mi přijde přehnaný. Chápu, proč jste se do toho tak položila – chtěla jste zdůraznit, jak moc se Aleně coby udržované paničce příčí, že ji přitahuje takový hroch – přesto bych se trochu mírnil. Protagonistka nám pana Stanjuru představí jako „muže blahobytného vzezření“, přezdívá mu „jelito“ a mezi řečí sarkasticky poznamená, že se ostatní ministry snaží „vyhladovět“. Opakovaně také zdůrazňuje, že ho jednou viděla jíst bábovku a že je to dohledatelné na internetu. Těch narážek je prostě příliš.

Posuňme se ale dál. Hlavním objektem hrdinčiných tužeb je nepochybně Petr Fiala, který zastupuje temnější složky sexuality, především BDSM. Hluboce submisivní premiér Alenu dráždí ještě víc než ministr financí, ovšem ze zcela odlišného důvodu – je ochoten jít s kýmkoliv, jen s ní ne. Bez odmlouvání plní vše, co mu přikážou „velcí kluci kolem něj“. Je jako „Šípková Růženka, která čeká, až ji políbí ten správný poradce“. Opakovaně se pokořuje před „zelenými fanatiky“ a „spřízněnými mimozemskými bytostmi“ z Evropského parlamentu. Stává se bezvládnou loutkou Franse Timmermanse, který „ve vlastní zemi zavedl pokutu za kravský pšouk 100 euro“. Zkrátka a dobře, „v zahraničí se pan Fiala chová jako skleněný kývací čáp“, ale když má „pomoci lidem u sebe doma“, tedy domině Aleně, „tehdy pokaždé ztuhne“.

Chtíčem zcela zmučená exministryně proto tajně sní o tom, že ho ve Strakově akademii vezme pod paží, dovede ho k oknu s výhledem na Vltavu a udělá mu malou přednášku. Tato pasáž je nesmírně silná, právě u ní jsem se rozhodl, že Vám musím napsat. To hrdinčino vyznání je nádherné! Premiér samozřejmě vnímá pouze ona přirovnání, pomocí nichž mu Alena na koloběhu vody vysvětluje, jak správně vybírat daně, já jsem ale četl mezi řádky a trhalo mi to srdce. „Ohromná masa vody“ je její touha, „dešťové kapky, které se sbíhají do mohutných toků“ budou nejspíš kratičké chvíle, kdy mu může být nablízku, případně svědectví o tom, že mu postupně propadá víc a víc. Věta „výsledky práce našich lidí zavlažují planetu jinde“ je pak jasnou narážkou na jeho promiskuitu. Jenže co naplat – ostatním pan Fiala dělá „subíka“ velmi ochotně, Aleně se však nepodřídí ani v jejím vlastním snu. Ač jsem emočně zničen stejně jako protagonistka, tleskám!

Zároveň mám k části s premiérem jednu ryze subjektivní výhradu. Jde o tu dlouhou agrosexuální pasáž, kde hrdinka stále dokola zmiňuje hnůj a hnojůvku, perverzně se kochá všemožnými zemědělskými procesy a obdivuje erotické křivky traktorů, co jezdí kolem. Vyloženě za hranou mi pak přišla scéna, kde závidí kravám, neboť se pan Fiala hned dvakrát noří do jejich „hlubokých, moudrých očí“. Chápu, že opět dáváte nahlédnout do Alenina nitra a že tu jde o kontrast mezi směšnou političkou, která se fotí s pávem, a obyčejnou zemitou ženou, jež by se nejraději milostně realizovala v mrvě, přesto to na mě bylo příliš. Jak říkám, je to subjektivní – možná jsem moc konzervativní a společnost je jinde. V každém případě přidám návrh – trváte-li na tom, že to v textu má zůstat, pojal bych to jako další aspekt lásky a místo pana Fialy bych to spojil s panem Jurečkou, jehož postava by se k tomu hodila mnohem víc a v tuto chvíli je v knize zcela nevyužitá, neboť ji zmiňujete pouze u „mozekrvoucího“ návrhu na zvýšení platů politiků.

Když už mluvíme o těch, kdo jsou v díle zatím jaksi do počtu, ačkoliv by si zasloužili významnější roli, musím zmínit rovněž Markétu Pekarovou Adamovou. A neběží jen o ni, vlastně se to týká celého něžného pohlaví, jež podle mého představuje promarněnou příležitost. Máme rok 2025, sexualita je nesmírně rozmanitá a Vaše hrdinka je žena netušených možností, proto bych se text nebál přiměřeně „prolesbit“. Jak jsem si v předchozím odstavci stěžoval, že mi v něčem přijdete odvážná až příliš, v tomto jste z mého pohledu naopak moc krotká. Když experimentovat, tak pořádně.

Další slabinou, tentokrát bohužel výraznou, je pro mne třetí poloha protagonistky. Jak jsem již zmínil, juxtapozice stokrát přefiltrované exministryně posedlé sociálními sítěmi a skoro-seniorky ve vleku zdivočelého libida funguje výborně. K těmto dvěma tvářím nicméně občas úplně zbytečně přidáváte ještě jednu – ženu, jež nesmírně agresivně předstírá lidovost. To jednak rozbíjí onu elegantní a intuitivně srozumitelnou symetrii – připomínám, že takový Stevenson si také vystačil s doktorem Jekyllem a panem Hydem – jednak Vám tyto pasáže vůbec nevěřím, ačkoliv jsem Vám jinak jako čtenář zobal z ruky. Hlavní problém je v tom, že je to velmi přehnané. Vezměme si třeba tu scénu, kde Alena škrábe brambory a slupky padají na několik let staré letáky, které si z nějakého důvodu schovává. Donedávna bydlela v luxusním apartmá kousek od Staroměstského náměstí, nyní ovšem štká nad tím, že všechno šíleně podražilo, a sáhodlouze přemýšlí, zda koupit okurky, aby byla k obědu nějaká příloha, nebo zda vnoučatům raději dopřát kakao. A když pak obtížné dilema konečně vyřeší, v euforii označí Granko za „jednoduché lidské štěstí“, které přijde za pár měsíců tuze vhod – to až se budou drobečci kvůli asociální vládě v nevytopeném příbytku třást zimou. Nezlobte se, ale u tohoto jsem se musel smát.

Pojďme dál. Ocenil jsem, že prozaický text různě ozvláštňujete a citujete z básní Jaroslava Durycha či z písní známých zpěváků a kapel. Kladu si však otázku – nechcete raději používat vlastní díla? Vy jste přece také tak trochu vířník a kromě prózy se věnujete i poezii. Chápu, že tam se autor lidsky odhaluje mnohem víc, což pro Vás zatím nemusí být komfortní, když jste ale takto velkolepě vtrhla na českou literární scénu, nebál bych se toho a dal bych národu svůj talent pocítit naplno.

Ono se to koneckonců již děje; zatím je to nepřiznané, Vaše lyričnost se ovšem do knihy velmi zřetelně propsala. Mluvím o těch všudypřítomných metaforách, kterých je tu až neuvěřitelné množství. Lhaní pana Fialy coby různé způsoby došlapu na odřenou patu, Stanjurův recept na oživení chřadnoucí ekonomiky coby „královský klystýr“, vláda coby karavana, jejíž „ztýraní velbloudi (…) celou cestu nesou několik zbytečných ministrů navíc“ či země hrající karty a „odporní žolíci covidu, které v balíku nikdo nečekal“, případně poslední volby, kdy lidé „odkrývali kartu po kartě“ a zjišťovali, že si rozdali „samé kule, žaludy, pár listů a ani jediné srdce“.

Zde musím vyzdvihnout další z Vašich moudrých rozhodnutí. Slabší spisovatelé nápady vyloženě plýtvají a mívají pocit, že musí neustále přicházet s něčím novým, Vy naopak chytře reflektujete spořivou povahu hrdinky a každou metaforu opakujete ad nauseam. Hloupější čtenář by za tím viděl chudou slovní zásobu či fascinaci vlastními výtvory, já jsem nicméně tento Váš autorský záměr úspěšně dešifroval a uznale přikyvuji.

Zároveň musím na tomto místě zmínit další výhradu, tentokrát opět zásadnější. Celkově je Váš text navzdory tématu překvapivě kultivovaný, zrovna tady Vám to ovšem z nějakého důvodu často „ujede“. Za zbytečně vulgární považuji třeba všechny ty „lubrikační“ metafory – ano, Alena je věčně roztoužená, to ale v žádném případě neznamená, že bychom to museli v každé čtvrté větě zdůrazňovat. Schválně se na to při čtení zaměřte a uvidíte, že je to samé „vlhko“, „vlhnutí“, „vláha“, „zavlažování“, „záplavy“, „déšť“, koloběh vody, „rozbahněná koryta“ či vyjmenovávání říčních toků, což navíc doplňujete narážkami, které míří opačným směrem, a zmiňujete „sucho“, „vyprahlost“, „poušť“ apod.

Přehnaně explicitní je rovněž pasáž s fíkovým listem zakrývajícím „nejcitlivější partie Petra Fialy“. List schne a drolí se a národ vidí, co se ukrývá pod ním – údajně jde o „jeden velikánský kus manažerské neschopnosti“, všem je ale jasné, že protagonistka u spojení „velikánský kus“ myslí na něco docela jiného. O pár stránek dříve to nakonec pojmenovává přímo – ano, hovořím o těch šokujících „Větách o Modrém ptáku“. Toto pornografické spojení je tam hned třikrát a skutečně není hodno autorky Vašich kvalit.

To vše jsou nicméně pouhé drobnosti, jež nemohou zkazit celkový dojem z díla. Věřím, že pro Vás těch pár návrhů a rad bude podnětných, a ještě jednou opakuji, že se mi Vaše úchvatná prvotina velice líbila.

Na závěr mi dovolte napodobit patetickou polohu Vaší hrdinky. Paní poslankyně, ba nebojím se říct paní spisovatelko a vážená kolegyně, nenechte se prosím odradit tím, že se Vaše kniha u literární veřejnosti nesetkala s vřelejším přijetím. Složité a mnohovrstevnaté texty to vždy mívají těžší, to tak prostě je. Za sebe pevně doufám, že v tvorbě budete pokračovat, a již nyní se na Vaše další díla nesmírně těším!