Jak a proč: Oči barvy nenasytné hvězdy

Jak a proč je rubrika, v níž se vracím k některému ze svých textů a vysvětluji, proč jsem ho napsal právě takto. Je určena hlavně studentům tvůrčího psaní, pro běžného čtenáře nejspíš zajímavá nebude.

 

Emoce. Celá povídka je o emocích, které jsou tu nevypočitatelné, a často také nepoznatelné. Jednu rovinu představuje inženýrka a její mateřská láska k synovi, pro něhož obětuje kariéru, svůj geniální vynález, a nakonec i život. Zároveň je ale také jen člověk – když má zničit Jira, odkládá to, když zjistí, že Hibiki postrádá emoce, má ho náhle ráda o trochu méně (za což se sama před sebou stydí).

Druhou rovinu představuje samotný Hibiki, který nad sebou ve chvílích velmi intenzivních emočních prožitků ztrácí kontrolu. Můžeme to číst tak, že se transferem vědomí ztratilo něco podstatného, nebo tak, že v robotickém těle stále zůstává něco z Jirova vědomí, a to právě v oblasti emocí, které inženýrka věnovala nejvíc pozornosti. Klíčovou nápovědou jsou tu každopádně přesná čísla během transferu. Stačilo by uvést pouze to poslední, to by ale méně pozorný čtenář nemusel zaznamenat; čísel je proto víc, aby mu (pokud možno) neuniklo, že byl proces přerušen krátce po dosažení 95 procent. Má tak vzniknout pochybnost, zda transfer proběhnul celý.

 

Útěk. Celý příběh je laděn velmi komorně a osobně, proto je nutné, aby musela inženýrka narychlo opustit svou laboratoř – máme-li zachovat motiv nepoznatelnosti emocí, potřebujeme ji dostat do prostředí, kde nemá k dispozici žádné nástroje. V laboratoři by mohla robotické tělo podrobit různým měřením, mohla by zjistit, co je v nepořádku, takto ovšem do Hibikiho nevidí. Z robota se tak stává člověk, místo technických nástrojů má hrdinka k dispozici pouze intuici; povídka zůstává v osobní rovině a z inženýrky se stává matka.

 

Paralely. V povídce je celá řada zjevných i nenápadných paralel. Jiro i Hibiki jsou například příčinou smrti někoho jiného (ačkoliv vrahem je v obou případech inženýrka). Oba řeknou věty „zemřel kvůli mně“ a „ty už mě nemáš ráda“. Jejich existence se také v obou případech točí kolem emocí – ani jeden z nich je v klíčových okamžicích nedokáže zkrotit.

Další nápadnou paralelou jsou scény v kokpitu. V první scéně chce inženýrka zničit Jira, on ji chytí za ruku a zastaví ji, pak se ovšem vzdá a ona rychle dokoná své dílo. V té druhé chce Hibiki zničit inženýrku, ona ho chytí za ruku, on zaváhá a ona zbraň obrátí proti němu. V obou případech útočník drží kabel a v obou případech ho chce tomu druhému přiložit ke spánku.

Z nenápadnějších paralel jmenujme třeba srdce mlhoviny. To opět odkazuje k nevypočitatelnosti emocí. Tradiční představa říká, že city jdou ze srdce, inženýrka ale neví, co se v Hibikim děje – někdy se zdá, že city nemá, jindy je divoký, nebo dokonce nebezpečný. Velmi podobně funguje i srdce mlhoviny – je to neprobádaná, nepředvídatelná a nebezpečná oblast.

 

Jména. Jména nejsou vybrána náhodně, naznačují roli postav v příběhu – Jiro v japonštině znamená „druhý syn“, Hibiki „ozvěna“.

 

Prostředí. Povídka má být osobní a komorní, proto je vše, co se bezprostředně netýká příběhu matky a syna, popsáno jen velmi zběžně. Prostředí tu není důležité, proto je k jeho naznačení použito pouze několik opakujících se reálií – plastisklo, iridium, Korporace. Čtenáři to má naznačit, že jsme kdesi v budoucnosti, aniž by to na sebe zbytečně strhávalo pozornost.

 

Slabá místa, chyby. Děj příliš spoléhá na divokost srdce mlhoviny, které se vždy chová přesně tak, jak autor zrovna potřebuje. Na podobném prvku stojí řada příběhů, tady jde navíc o emoce, nikoliv například o nějaký souboj, který by byl rozhodnut způsobem deus ex machina a zanechal ve čtenáři dojem nespravedlnosti; přesto se povídka o tuto berličku opírá víc, než by bylo záhodno.

Vypravěčsky by také bylo daleko elegantnější, kdyby se nepřátelská loď vrátila – je vždy lepší, pokud každý prvek do příběhu vpleteme poctivěji a vícekrát. Pokud příběh nějak zásadně nezměníme, scénu, kde se plavidlo objeví poprvé, nutně potřebujeme – inženýrka by do srdce mlhoviny sama od sebe nezamířila a děj stojí na tom, že se transfer přeruší, jednotlivé prvky na sebe tedy navazují. Nepřátelé se původně měli objevit znovu, a to na konci, ukázalo se ale, že by to nefungovalo. Čtenář by chápal, že se má soustředit především na inženýrku a na Hibikiho, zároveň by ovšem tušil, že druhý děj, jakkoliv nás zjevně tolik nezajímá, je tomu logicky nadřazen – kdyby je nepřátelé zničili, nic dalšího by nehrálo roli. Nemohli bychom se také tolik zaměřit na emoce hlavní hrdinky, ta by totiž útok musela vzít na vědomí a zvážit, zda zůstane u syna, nebo se s lodí pokusí utéct. Byly by to dva různé druhy napětí, které by se navzájem oslabily. Výsledek je každopádně neuspokojivý, nepřátelské plavidlo do příběhu není dobře včleněno.

Slabé místo by pro některé čtenáře mohl představovat i sken mozku a to, že jím lze zachytit osobnost i vzpomínky. O mozku v současnosti nevíme tolik, abychom mohli takovou myšlenku jednoznačně odmítnout či přijmout, je navíc zřejmé, že těžiště povídky je jinde a že jde o sci-fi, které zkoumá lidství, nikoliv o to, které se snaží odhadovat budoucnost; přesto to pro někoho může být příliš neuvěřitelné.

V ději je také jeden vyložený nesmysl. Inženýrka Hibikiho uzamkne v nákladovém prostoru, jakmile však loď ztratí energii, zámek se automaticky odemkne. Vypravěčsky je to silný okamžik, kdy děj hrdinku „tlačí“ vpřed a okolnosti ji donutí pohlédnout na syna, konstrukčně je to ovšem hloupost – jsou-li dveře alespoň trochu podobné těm, které stavíme a vyrábíme dnes, zůstaly by při přerušení dodávky energie uzamčené.