Domitius hleděl do ztemnělého lesa a cítil, jak bytostně se těm pradávným stromům příčí, že se tu roztahují. Tento kraj měl patřit přírodě, nebo alespoň lidem, kteří byli napůl zvířaty, místo toho sem však přišli oni a snažili se onu všudypřítomnou divokost zkrotit. Byli civilizovaní, nebo to přinejmenším předstírali; všemu, co se jejich řádu vzpíralo, se pokoušeli vnutit svou vůli. Les se jim ovšem poddat odmítal – světlo z Domitiovy pochodně valem dřímající zeleně neproniklo, vše, co se odehrávalo ve stínech, tak mělo zůstat skryto.

Kéž bychom se sem nikdy nevydali, kéž bychom nikdy neopustili naši krásnou Apiolu, pomyslel si snad posté, a snad posté se také znovu rozčílil. Lhali jim, a to ve všem. Měla tu být veliká úrodná pole, po těch ale nebylo ani stopy. Slibovali jim útulné kamenné domky, nenašli však ani ty – vesnice se skládala z odporných nízkých brlohů, jež tu zbyly po barbarech. A místo vzdušných bukových lesů, kterým by to nejcennější vzali snadno, tu byly téměř neprostupné temné hvozdy plné obrů, jimž ostří jejich seker nikdy nemohlo ublížit.

Couvnout ovšem nemohli – cesta sem si vyžádala dva lidské životy, cesta zpět by je nepochybně přišla ještě dráž. S pánem tohoto kraje, vysoce postaveným šlechticem a důvěrným přítelem císaře, navíc podepsali smlouvu, kterou nebylo možné vypovědět; ačkoliv je šlechtic prokazatelně podvedl, v Říši by se pravděpodobně nenašel žádný soudce, jenž by se jich v takové situaci odvážil zastat. Domitius si nedokázal představit, jak si poradí s pravidelnými dodávkami dřeva, k nimž se tak nerozumně zavázali, chápal ale, že mají jedinou možnost – semknout se a doufat, že se jim tu podaří přežít. A on pro to coby starosta hodlal udělat vše, co bylo v jeho silách.

Za zády se mu náhle ozvaly tiché kroky. Nahmatal nůž, který měl za opaskem, a prudce se otočil, polekal se však zbytečně – nocí se k němu neplížil barbar, nýbrž Helvia, jedna ze sousedek. Když viděla, že sahá po zbrani, ucouvla.

„Děje se něco?“ zeptal se příkřeji, než bylo nutné. Za to, že dal najevo strach, se nestyděl – věděl, že ani ostatní se tu necítí dobře a že si před nimi nemusí hrát na hrdinu – přesto se za to v duchu vyplísnil. Nesměl jejich obavy zbytečně přiživovat.

„Můj muž… můj muž… Fabius, on…“ koktala žena.

„Ano?“ pobídnul ji tak klidně, jak dokázal. Bylo mu jasné, že se muselo přihodit něco zlého – i ve světle pochodně bylo patrné, jak je bledá.

„On… on… zmizel.“

„Jak to myslíš, zmizel?“ opáčil opět trochu ostřeji, než měl v úmyslu. Ztrácející se vesničané byli tím posledním, co by teď potřebovali.

„Před dvěma dny… se vydal na lov a… a… už se nevrátil.“

„To se přece stává běžně,“ odvětil s daleko větší jistotou, než jakou skutečně pociťoval. Že by muž zůstal na lovu tak dlouho, to by bylo neobvyklé i v poměrně bezpečných lesích, jež se rozkládaly kolem jejich původního domova; v této neprozkoumané divočině by se toho odvážil jen blázen. Pokud k tomu ovšem někdo mohl mít důvod, byl to právě Fabius – měl přece jenom pět dětí, a tak si možná netroufal vrátit se s prázdnou. Ať tak či tak, pro tuto chvíli musel Domitius předstírat, že je vše v pořádku – pokud by se ukázalo, že lesní hlubina polyká zdravé dospělé muže, neurčité pocity úzkosti by se mohly snadno proměnit ve všeobecnou paniku. A tu si rozhodně dovolit nemohli.

„Je to jen hloupý ženský strach,“ pokračoval přezíravě. „Běž si lehnout, Helvie. Zítra se ti muž jistě vrátí.“

Rozhořčeně zakroutila hlavou, pak zalovila v záhybech svých šatů a cosi mu podala.

„Tohle je také… jen hloupý ženský strach?“

Posvítil si na to pochodní. Byl to prsten, jednoduchý stříbrný kroužek s titěrným kamínkem, který si snad ani nezasloužil jméno „smaragd“. Celá Apiola jej dobře znala – Fabius se s ním ostatním často chlubil. Jako první ho prý nosil jeho dávný předek, jakýsi chudý šlechtic. Z urozeného rodu se postupně stali sluhové mocných, pak měšťané, a později dokonce pouzí vesničané, tento prsten však představoval naději, že se jednou vrátí na výsluní a že se budou opět těšit úctě celé Říše. Fabius ho nikdy nesundával a rozhlašoval, že až zemře, zdědí ho jeho nejstarší syn.

„Našla jsem ho dnes ráno… na prahu naší chýše,“ vysvětlovala zajíkavě Helvia. „Nejprve jsem doufala… že jde o nějaký vtip… že mě Fabius jenom tak zkouší… on se ale ještě pořád nevrátil… a tak…“

Bylo mu jasné, jak to myslí – její muž by se prstenu nikdy nevzdal, alespoň ne dobrovolně, muselo se mu tedy něco stát. A jelikož byl šperk pohozen před chatrčí, v níž Fabius bydlel, vše nasvědčovalo tomu, že nešlo o nešťastnou náhodu a že si na něj někdo počíhal. Někdo, kdo vesnici bedlivě sledoval. Pověrčivý člověk by za tím možná hledal nestvůry či nějaké tajemné mýtické zlo, Domitius však věřil jen tomu, co viděl na vlastní oči. Tady se navíc nabízelo mnohem jednodušší vysvětlení – za hradbou nezkrotné zeleně se skrývali barbaři, původní obyvatelé této vesnice. Legionáři je odtud sice před nějakým časem vyhnali, nic jim ovšem nebránilo, aby se vrátili zpět a pomstili se za utrpěná příkoří na lidech, kteří se nyní roztahovali v jejich chýších.

Domitius byl ale starostou, musel tedy myslet především na blaho Apioly. I bez tohoto záhadného zmizení byla jejich situace téměř bezvýchodná; kdyby ostatním řekl, že se Fabius ztratil, a ještě k tomu za velmi podivných okolností, vyděsilo by je to tak, že by se každý začal starat jen sám o sebe. Jejich společenství by se rozpadlo, nikdo by nehleděl do budoucnosti, nikdo by neřešil problémy, které jim dříve či později hrozily zlomit vaz. To dopustit nesměl!

Koneckonců, co vlastně věděl? Fabius se nevrátil z lovu a jeho prsten se objevil před chatrčí, v níž bydlel, to bylo celé; všechno ostatní byly pouhé domněnky. Domitius si nemohl být jistý, zda se mu opravdu něco stalo, netušil, zda se někde poblíž skutečně schovávají barbaři. Bylo docela dobře možné, že šlo o sled nepravděpodobných náhod, že existovalo jiné vysvětlení, které nyní neviděl. Dokud v rukou neměl nezvratný důkaz, že jim hrozí nebezpečí, nesměl sousedy děsit nepodloženými dohady. Bylo mu jasné, že si zahrává s ohněm – nechtěl ani domýšlet, co by se stalo, kdyby se hrozba ukázala reálnou a kdyby vesničané později zjistili, že o ní věděl, ale nevaroval je – přísahal ovšem, že se o Apiolu postará, a to také hodlal udělat.

Jeho plán měl jedinou slabinu – Helvii. Fabiovo zmizení utajit nešlo, bylo ho však možné podat tak, aby ostatní nepojali žádné podezření.

„Nepohádali jste se?“ udeřil na ni. „Nebyl poslední dobou nespokojený nebo nešťastný? Neodešel od vás?“

„Ne,“ opáčila nečekaně rozhodně. „Museli jsme se starat o Tacita… a Fabius se zlobil… říkal, že na nás by se ta povinnost vztahovat neměla… jinak nám ovšem bylo dobře…“

„A co ten prsten?“ naléhal dál. „Pořád opakoval, že ho zdědí jeho nejstarší syn. Co dává větší smysl? To, že utekl, ale šperk tu nechal, aby zůstal ve vašem rodě? Nebo to, že mu někdo ublížil, ale byl tak ohleduplný, že vám jeho prsten přinesl zpět?“

Helvii jeho slova zarazila, viděl, že se mu ji podařilo nahlodat; bál se však, že to nebude stačit. Nechtěla věřit, že by byl Fabius tak bezohledný, a už vůbec nechtěla přijmout, že by soužití s ní a s dětmi bylo tak nesnesitelné. Nutil ji k uznání vlastní prohry, i kdyby ji tedy zlomil, nikdy by si nemohl být jistý, že se mu časem nevzepře.

Naštěstí se nabízela i jiná cesta – vzít si jako rukojmí její ratolesti.

„Co si myslíš, že se teď stane?“ zeptal se jí. „Spoléháš na to, že ti Apiola pomůže? Že se dobrovolně postará o tolik hladových krků? O malé děti, které jsou v tomto divokém kraji jen na přítěž?“

„Snad… snad ano…“ vykoktala.

„A co ji k tomu přiměje spíš? To, že se tvůj muž zachoval jako zrůda a nechal tě tady samotnou? Nebo to, že záhadně zmizel, a tak se možná brzy ztratí někdo další? Kdy s tebou budeme soucítit a kdy budeme myslet hlavně na vlastní rodiny?“

Viděl, že jí to konečně došlo.

„Fabius… nás opustil,“ řekla opatrně, jako by se bála, že jí ta slova nějak ublíží. Pak se zahleděla na svou chýši. „Fabius nás opustil,“ zopakovala o poznání rozhodněji.

„A tak to musí zůstat,“ podotknul starosta. Helvia přikývla a vrátila se za svými dětmi.

Domitius začal znovu obcházet vesnici. Hranici mezi civilizací a divočinou nyní vnímal ještě naléhavěji, katastrofu se mu však prozatím podařilo odvrátit – Helvia byla otřesená, byl si ovšem jistý, že v ní matka zvítězí nad sousedkou. A jemu nezbývalo než doufat, že se ve svých úvahách mýlil a že Fabiovo zmizení byla pouhá náhoda, která se již nebude opakovat. Byl-li sám k sobě upřímný, nevěřil tomu; jiná možnost ale nebyla.

Nebe poznenáhlu bledlo, jeho hlídka se chýlila ke konci. Zrovna se chtěl odebrat domů, když se kus před ním z řídnoucího šera vesnice vynořila postava a zamířila k hladovému hvozdu. Na okamžik se nechal zlákat myšlenkou, že by se mohlo jednat o pohřešovaného, muž ovšem kráčel špatným směrem, a navíc byl tak obrovitý, že to mohl být jedině Tacitus. U jiného by měl starosta špatné svědomí – nezbylo by mu než doufat, že pokud v přítmí lesa skutečně číhá nějaké nebezpečí, dotyčný se mu vyhne – u obecního blázna ale uvažoval opačně. Vesnici stíhala jedna rána za druhou a Tacitus byl zbytečnější než sirotci, které tu po sobě zanechal Fabius; kdyby se ho mohli nějak zbavit, byl by jedině rád.

Jindy by se Domitius za podobnou myšlenku pokáral – byl přece občanem Říše, a tak měl morální povinnost nést takové břemeno ochotně – možnost, že se mezi stromy skrývají nepřátelé a čekají, kdy si své boudy z bláta a trávy budou moct vzít zpět, jej však veškerého studu zbavila. Tacitus byl vysloužilý legionář, symbol síly a odvahy, lidský kolos, před nímž obyčejní muži prchali. Do Apioly však přišel jako stín svého někdejšího já, jako zlomený a němý člověk, jenž byl k okolnímu světu zcela netečný – pokud jej vnímal, nedával to najevo.

Původně se o něj měl starat jeho bratr Tercius, také legionář, ten ovšem dlouhé putování nepřežil. Léta se obratně vyhýbal sekerám barbarů, když však přišel sem a pochopil, že by nyní měl bydlet v jednom z jejich brlohů, zastavilo se mu srdce. Bylo jasné, že Tacitus sám žít nemůže, a tak se celá vesnice zavázala, že jeho bratra zastoupí; rodiny se v péči o vysloužilého vojáka měly pravidelně střídat.

Domitius pozoroval, jak se mohutný legionář s překvapivou lehkostí noří do lesní hlubiny, jež byla obtížně prostupná i pro daleko menší muže. Jim se okolní divočina vysmívala a snažila se je odtud vyhnat, němého obra však do svého lůna přijala ochotně.

Povzdechl si a vydal se ke své chatrči. Šlo o jednu z těch menších, byli totiž jen tři – neměli zatím s Calpurnií žádné děti, bydlela s nimi pouze jeho matka. Kráčel pomalu a neochotně – těšil se, že se konečně vyspí, v chýši ale poslední dobou panovala napjatá atmosféra. Jeho žena byla mladá a krásná a všichni mu ji záviděli, sem se však vůbec nehodila. V Apiole, v původní Apiole, by si jistě zvykla a ze zhýčkané měšťanky by se časem proměnila ve smířenou vesničanku, tady se ovšem musela přizpůsobit daleko horším podmínkám, a navíc okamžitě. Při pohledu na špinavou boudu, v níž měla žít, prodělala podobný šok jako Tercius; srdce se jí nezastavilo, nesmiřitelně se však zatvrdilo. Neustále Domitiovi vyčítala, že ji sem zavlekl, a občas dokonce vyhrožovala, že se přestane starat o jeho matku. Starostovi to bylo nepříjemné, snášel to ale pokorně – Calpurnia dštila síru, protože to byl jediný způsob, jak se mu mohla pomstít, věděl však, že nemocné stařeně by nikdy neublížila.

Když vešel dovnitř, s úlevou zjistil, že jeho žena ještě spí. Matka byla naproti tomu vzhůru a slabě sténala – nejspíš jí byla zima. Sklonil se k ní a znovu ji přikryl kožešinou, která z ní během noci musela sklouznout, pak ji pohladil po kostnatém rameni. Pokud někomu dlužil omluvu, byla to ona – nikdy ji sem neměl brát. V Říši na jeho vůz nasedla bledá a mírně shrbená žena, v níž ovšem stále plál oheň; tady z něj odnesl bezmocnou ubožačku, která již čekala pouze na to, až vyhasne. A ačkoliv by to jí ani Calpurnii za žádných okolností nepřiznal, začínal onen okamžik netrpělivě vyhlížet i on. Tento kraj jakoukoliv slabost krutě trestal, a pokud měla jeho matka zemřít, bylo v zájmu všech, aby se tak stalo co nejdřív.

Domitius ulehnul a okamžitě usnul; probudil se až dlouho po poledni. Jeho sny neměly jasné obrysy, zanechaly v něm ale pocit neurčitého strachu, jehož se nedokázal zbavit. Opakoval si, že jde jen o reakci na Fabiovo zmizení, v nitru však cítil jakési nepojmenovatelné mlhavé obavy, s nimiž jeho rozum nic nezmohl.

Na klidu mu nepřidalo ani to, že jim sousedi ještě ten samý večer přivedli Tacita, o něhož se teď měli několik dní starat. Calpurnia dávala svému muži velmi jasně najevo, že jí to není po chuti – voják sice nevyžadoval žádnou zvláštní péči, nevadilo mu, když si ho nevšímali, a často se vydával na dlouhé výpravy po okolí, když tu však přece jen na chvíli byl, samotná jeho přítomnost ženu přiváděla k šílenství. Legionář vadil i Domitiovi, ale ze zcela jiného důvodu – byl pro něj trvalou připomínkou toho, jak je jeho milovaná Říše nedokonalá.

Tacitus i jeho bratr Tercius totiž patřili k takzvané „půlnoční“ legii – zvláštnímu oddílu nasazovanému tam, kde vojska nenasytného impéria čelila velké početní převaze. Tito válečníci vždy nepozorovaně proklouzli kolem hlavních sil nepřítele a v nechráněných vesnicích daleko za bojovou linií napáchali taková zvěrstva, že z toho běhal mráz po zádech i barbarům. Cíl byl jasný – vzbudit co největší emoce. Někdy se protivník zalekl a ustoupil, jindy se rozzuřil, a o to snadněji se pak nechal vlákat do pasti; v obou případech ovšem prohrál.

Existence půlnoční legie byla veřejným tajemstvím – všichni o ní věděli, pokud to však nebylo nutné, nemluvilo se o ní. Byla to věc, na kterou nemohl být žádný civilizovaný člověk hrdý, neboť si uvědomoval, že veškerá jeho vznešenost stojí na pilířích těch nejhorších zločinů, jež si lze představit. Domitiův otec ovšem říkával, že s nelidskými bestiemi lidsky jednat nelze, a chování barbarů to jen potvrzovalo.

Hrůznosti, jichž se členové půlnoční legie dopouštěli, se na nich ale zákonitě musely nějak podepsat. Na Tacita toho jednoho dne bylo moc – sňal si brnění a helmu, zahodil meč a beze slova opustil tábor. Jinde by ho popravili jako zběha, tady se jednalo o zcela běžný jev; to ovšem neznamenalo, že by ho nechali jen tak jít. Válečníci, z jejichž duší již ohavnosti vyždímaly veškerou krutost, museli dalších deset let sloužit v týlu; měli tak prokázat, že nejsou nebezpeční běžné populaci. Tacitus si odsloužil téměř dvacet – na jeho zatvrzelé mlčení bylo pohlíženo velmi nelibě – Tercius, který byl z milosti jejich velitelů celou dobu s ním a který působil mnohem vyrovnaněji, však úřady nakonec přesvědčil, aby ho propustily. Poukázal na to, že Tacitus od svého odchodu z půlnoční legie nikdy nikomu neublížil, a zavázal se také, že na něj dohlédne. A tak se oba bratři usadili v Apiole, a když se místní rozhodli, že půjdou za lepším, vyrazili s nimi.

Jakkoliv byla Domitiovi obrova přítomnost protivná, vynasnažil se, aby se k němu choval s úctou, jíž mu byl za jeho službu povinován každý občan Říše, a velice ho trápilo, že Calpurnia jeho příkladu nenásledovala. Jeho žena byla den ode dne svárlivější a svou vzrůstající zlobu si vybíjela na Tacitovi i na nebohé stařeně. Nešlo o žádné týrání, omezovala se pouze na nadávky a drobné ústrky, přesto mu to dělalo starosti – péče o starší či nemohoucí patřila k těm nejzákladnějším povinnostem, kdyby neživořili v pustině, bylo by takové chování nemyslitelné. Calpurnia dovedla být svéhlavá a panovačná – byla to nakonec právě ona prudkost, kvůli které se do ní zamiloval – tady se ovšem stávala člověkem, který byl v některých okamžicích skutečně zlý a liboval si v tom.

Nemohl se však na ni hněvat, věděl, že za to nemůže. Nebyla jediná, kdo se tu měnil, on sám přece nedočkavě čekal na to, až jeho matka vzdá svůj marný boj. Vším byla vinna tato divočina a tyto odpudivé boudy. Bylo tu cosi shnilého, cosi zkaženého; vyvěralo to ze země a vynášelo to na světlo to nejhorší, co v nich bylo. On se tomu nicméně poddat odmítl – vždy polknul zlostná slova, jež se mu drala na jazyk, vždy raději odešel, než aby se s Calpurnií pohádal.

Tak jednoduché to však být nemělo – když se Domitius jednoho večera procházel mezi chýšemi, zaslechl tichý nářek. Bědování se ozývalo z chatrče, kde žil Octavius s Valerií. Starosta nejprve zaváhal, bál se totiž, co by v ní mohl najít – muž byl známý zuřivec a pro ránu nikdy nešel daleko – pak ale uslyšel hlas Helvie. Zatím se jejich úmluvy držela a měla samozřejmě právo někoho navštívit, přesto ho to znepokojilo. Potřeboval se ujistit, že se sousedce nesvěřuje, jak to bylo doopravdy.

V boudě našel jen Helvii a Valerii, jednooký hrubián tu nebyl. Když Domitius vešel dovnitř, polekaly se, jako by je přistihl při nějaké nepravosti; vdova na něj zahlížela s nelibostí, Valeria se okamžitě odvrátila. On však stačil zahlédnout její znetvořený obličej, a tak k ní přiklekl a opatrně ji otočil k sobě. Zprvu se trochu bránila, pak se mu podvolila, jen stydlivě sklopila zrak k zemi. Její tvář byla děsivou mozaikou podlitin a jizev. Byl div, že ještě žila.

Další barbarství, pomyslel si zoufale, další nepochopitelná krutost. V původní Apiole to nebylo tak strašné – skončilo to vždy u pár podlitin, šlo o běžné neshody mezi manžely, do nichž ostatním nic nebylo – tady se ovšem z Octavia očividně stalo zvíře, jež se vyžívalo v trýznění druhých.

Potom si však Domitius uvědomil, že tu byl ještě jeden možný viník – legionář. Předtím, než se nastěhoval k nim, přece přespával tady! Nedovedl si sice představit, že by byl něčeho podobného schopen, přesto se té myšlenky okamžitě chytil. Potřebovali obětního beránka, nějakého podivína, někoho, proti komu by se vesnice mohla semknout.

„Udělal ti to tvůj muž, nebo Tacitus?“ otázal se Valerie.

„Sám to dobře víš, tak proč se ptáš?“ ozvala se nečekaně ostře Helvia. Veškerá její zajíkavost a plachost byla tatam, najednou byla výřečnost sama. „Nedovolím, abys to hodil na toho ubožáka! Hledí si svého a nikdy nikomu neublížil. Tohle má na svědomí ta jednooká zrůda! Kolikrát se Octavius opil a křičel na ni tak, že to slyšela celá Apiola? Kolikrát vyhrožoval, že ji zabije? Ty sis nikdy nevšiml jejích modřin? Jak sis myslel, že to skončí?“

Nevěděl, co na to říct. Zaskočilo ho, jak tvrdě se na něj obořila – chápal, že má vztek, proč si ho ale vylévala na něm? Nepomohl jí snad? Neporadil jí, co má říct, aby se ostatní postarali o ni i o její děti? Nebo už na to zapomněla?

„Odpověz mi!“ naléhala na něj. „Jak sis myslel, že to skončí?“

„Já… nevím,“ řekl popravdě. Náhle to byl on, kdo těžce hledal slova. „Nechtěl jsem nad tím přemýšlet. Nechtěl jsem to vidět. Nejspíš jsem doufal, že… že ten nový začátek –“

„Nový začátek všechno jen zhoršil,“ odfrkla si. „Když jsme putovali, dávali jsme si pozor, protože jsme se jeden před druhým nemohli nikam schovat. Jakmile jsme ale přišli sem a znovu se skryli za zdmi, všechno zlo se vrátilo, a nyní je troufalejší než kdy dřív. Jsme příliš daleko od civilizace. Kdo nás tady bude soudit? Kdo nás potrestá?“

„Pořád jsme občané Říše a já jsem pořád starosta,“ namítnul, sám však dobře věděl, jak prázdně jeho slova zní. Říši miloval, musel ovšem připustit, že je nechala na holičkách. A úplně stejně se zachoval i on – jako starosta selhal.

„Pokud chceš ulevit svému svědomí, budeš si muset najít něco jiného,“ odtušila Helvia. „Valeria tvou pomoc nepotřebuje.“

„Dohlédnu na to, aby –“

„Ona tě nepotřebuje!“ rozkřikla se na něj. „Zavíral jsi před tím oči stejně jako všichni ostatní!“ Když se trochu uklidnila, o poznání tišším hlasem dodala: „Teď už na tom nezáleží. Už jí neublíží.“

„Jak to víš?“ zeptal se téměř proti své vůli Domitius. Měl zlou předtuchu a rozhodně nechtěl, aby mu ji potvrdila, musel se však dozvědět pravdu.

Helvia se zarazila, jako by si teprve nyní uvědomila, co řekla, po krátkém zaváhání ovšem rezignovaně zalovila v záhybech svých šatů a podala mu špinavý kus kůže. Poznal jej okamžitě – Octavius si jím vždy zakrýval prázdný oční důlek, aby zbytečně neděsil ženy a děti. Bylo jasné, že jej potkal stejný osud jako Fabia.

„Dlouho jsem Valerii neviděla, a tak jsem se šla ujistit, že je v pořádku – věděla jsem, že kdyby někde ležela mrtvá, Apiola by si toho nejspíš vůbec nevšimla,“ neodpustila si Helvia. „Na prahu jejich chýše jsem ale našla tohle.“

Domitius se musel opřít o jednu ze stěn. Proč měli takovou strašlivou smůlu? Čím si to zasloužili? Copak nestačilo, že je podvedli a že museli žít v těchto odporných brlozích? Před chvílí si ještě mohl nalhávat, že když se semknou, dokážou snad nepřízeň osudu nějak překonat, nyní si však musel přiznat, že se všechno hroutí. Okamžik zvažoval, zda se nemá Valerie vyptat na podrobnosti, bylo mu ale jasné, že by to nic nezměnilo – jedno zmizení mohla být náhoda, dvě ne. Bylo lhostejné, jak dlouho byl Octavius pryč nebo kdy jej viděla naposled – podstatné bylo jen to, že si na něj počíhal stejný nepřítel jako na Fabia. A vesnice se o tomto nepříteli musela dozvědět, a to hned. On sám mohl udělat jediné – ujistit se, že hněv sousedů nepadne na Helvii.

Okamžitě tedy celou Apiolu svolal a o všem jim řekl. O podivném zmizení Fabia a Octavia, po nichž zbyly jen věci, které by sami dobrovolně nikdy neodložili. O tom, jak to ostatním chtěl zatajit, protože nevěřil, že by si dokázali zachovat chladnou hlavu – tady skutečnost trochu pozměnil a zdůraznil, jak zoufale ho vdova prosila, aby jim mohla říct pravdu, a jak rozhodně jí přikázal, aby jim lhala. A nakonec jim prozradil i to, že se v hlubokých lesních stínech kolem Apioly nejspíš ukrývají barbaři.

Jakmile domluvil, rozhostilo se ticho – většina vesničanů byla v šoku, skutečný význam jeho slov jim zatím nedocházel. Domitius pohledem vyhledal Helvii – vypadala překvapeně, ale vděčně. Zřejmě si myslela, že do propasti všeobecného opovržení stáhne i ji, nebo se dokonce bála, že se to na ni nějakým způsobem pokusí svést, aby se zachránil. Mrzelo ho, že v něj má tak málo důvěry, svou poslední starostovskou povinnost ovšem splnil – teď se na ni Apiola hněvat nemohla.

Sousedé se jeden po druhém vzpamatovávali a začali mu stále divočeji spílat. Nejprve ho zbavili úřadu, pak rokovali o přísnějších trestech – většina se přikláněla k tomu, že by ho měli vyhnat, nejlépe i s rodinou. Tady ovšem zůstalo pouze u slov. Zachránila ho jejich zbabělost – rozsudek nad ním mohl vynést pouze nový starosta, ten by ale za vesnici i její obyvatele zároveň musel převzít zodpovědnost, a do toho se nikomu z nich nechtělo.

Jejich pocitům rozuměl, přesto ho to nevýslovně bolelo. Blaho Apioly mu na srdci leželo dál, a tak ho rmoutilo, že jejich společenství pomalu spěje k záhubě. Sousedé si stáli za tím, že on je vést nesmí, náhradu ovšem najít nedokázali. Nikdo neměl dost vůle a odvahy, aby rozhodoval; z vesnice se postupně měla stát jen skupina domů a vazby, které je poutaly dohromady, se měly rozpadnout.

Apiolu navíc neohrožovali pouze barbaři. Ráno vždy větší skupina vyrážela pro vodu k řece, jinak ale lidé téměř přestali vycházet. Muži se nevydávali na lov, ženy nechodily sbírat lesní plody; všichni mysleli jen na dnešek a brali z tenčících se zásob, jež nikdo nedoplňoval. Když sem přišli a zjistili, že tu nejsou slíbená pole, smluvili se, že hlubokým hvozdům co nejdřív vyrvou kus půdy, na níž by za rok místo stromů vyrostly klasy pšenice – tento plán se však zjevně naplnit neměl a s jiným nikdo nepřicházel. Stále tu navíc byl i původní problém – zavázali se k pravidelným dodávkám dřeva, z pradávných velikánů se jim ovšem dosud nepodařilo přemoct ani jediného. V tuto chvíli se to mohlo zdát malicherné, zloba proradného šlechtice však byla přinejmenším stejně děsivá jako hladomor.

Klid neměl mít Domitius ani doma. Calpurnia se z ženy starosty náhle proměnila v jednoho z nejopovrhovanějších lidí v Apiole, ze dne na den přišla o veškerou úctu, jíž se u ostatních těšila, a to kvůli rozhodnutí, s nímž neměla nic společného. Pokud dříve zlostně dýmala, nyní planula nenávistí; pokud se dříve alespoň trochu snažila, protože jí ze svazku plynuly výhody, nyní se svému muži mstila za to, že k němu byla okovy manželství připoutaná i ve chvíli, kdy klesal ke dnu. Nevynechala jedinou příležitost, aby mu ukázala skutečný význam slova „nesnesitelná“.

Domitius její rozčarování chápal a dělal vše pro to, aby si ji udobřil – převzal veškerou péči o domácnost, matku i Tacita a z chatrče se vzdaloval jen ráno, když hodnou chvíli po ostatních vyrážel pro vodu. Přesto se mu jednoho dne po návratu naskytl otřesný výjev – jeho žena stála nad hlasitě naříkající stařenou a šlehala ji svým opaskem přes holá záda. Domitius si nejprve celou scénu prohlížel, jako by nevěřil vlastním očím, pak zuřivě zavyl, vrhnul se ke Calpurnii a odstrčil ji tak prudce, až spadla na zem. Schoulila se do klubíčka, on ale neměl slitování – vytrhl jí z rukou kožený řemen a napřáhl se, aby jí zasadil první ránu.

Cosi ho však zastavilo. Najednou před sebou uviděl znetvořenou tvář Valerie, onu strašlivou mozaiku surovosti; najednou si uvědomil, k čemu se to vlastně chystá. Nemohl dopustit, aby tak dopadla i jeho žena, nemohl s ní zacházet jako se zvířetem, ačkoliv se jako zvíře chovala. Když si představil, jak kovová spona opasku pustoší její kůži, zastyděl se. Vším bylo vinno toto místo, tato barbarská vesnice, tyto strašlivé hvozdy. Apiola, jeho Apiola, tomu podlehnout nesměla; prohrál-li zápas o vesnici, tady, mezi těmito křivými stěnami z bláta, byl stále pánem a mohl a musel bojovat o to, aby byla alespoň tato poslední výspa civilizace zachována.

Odhodil řemen na zem a ukázal ke dveřím. „Zmiz,“ zasyčel. „Zmiz, jinak to s tebou dopadne špatně.“

Calpurnia pomalu vstala. Bylo vidět, že z něj má strach. Neodvážila se nic říct, neodvážila se dát najevo nesouhlas či pohrdání, dokonce se mu ani nepodívala do očí; veškerá její zpupnost byla tatam. Vzala si svůj opasek a se sklopenou hlavou rychle vyšla z chatrče.

Bývalý starosta přiklekl k matce, vzal ji do náruče a nějakou dobu ji konejšil, potom ji opatrně položil na břicho, aby se ujistil, zda nepotřebuje ošetřit. Opasek naštěstí nikde neprotrhl kůži, Domitius však odhalil něco daleko horšího – celá stařenina záda byla pokryta rankami, jizvičkami a drobnými popáleninami. Některá zranění byla čerstvá, jiná se ovšem stačila zhojit – Calpurnia ji musela týrat již od okamžiku, co sem přišli. Nejednalo se tedy o záchvat zuřivosti, který by byl zavrženíhodný, ale snad ještě nějak pochopitelný a omluvitelný; ne, jeho žena byla zrůda. Takového netvora si vybral za svého souputníka, takové stvůře pravidelně svěřoval do péče svou matku.

Za zády se mu ozvalo tiché zakašlání – teprve teď si uvědomil, že je s nimi v chýši i Tacitus. Voják mu náhle byl nevýslovně odporný. Byl tak strašlivě, strašlivě zbytečný! Byl přece členem půlnoční legie, neporazitelným bojovníkem a nepřekonatelným stopařem, hrdinou, který se měl nechat pohltit divokým pralesem, jen aby se z něj záhy vynořil s hlavami jejich nepřátel. Nic z toho po něm Domitius nechtěl, nic z toho od něj nečekal; stačilo by mu obyčejné lidství, spokojil by se s člověkem, jenž by se zastal bezbranné stařeny. Jakmile ovšem Tacitus odložil brnění, stal se pouhým břemenem, z něhož již společnost nikdy neměla mít žádný užitek.

Povzdechl si a přikryl matku kožešinou. Cítil, jak se jeho někdejší jistoty drolí. Věděl, že na sebe může být hrdý – jiný muž by na jeho místě provedl nějakou hloupost, on si ovšem jako vzorný manžel zachoval rozvahu – přesto v něm hlodaly obavy. Co bude dělat, až se jeho žena vrátí? Odmítal se stát druhým Octaviem, násilí nepřicházelo v úvahu. Za jiných okolností by snad mohl předstoupit před ostatní a zapudit ji, nyní ale nebylo možné ani to – vesnice ji nenáviděla, a to kvůli němu. Ať se zachovala jakkoliv, stále byl jejím manželem a dlužil jí alespoň špetku věrnosti, teď ji tedy odvrhnout nesměl. Nezbývalo než doufat, že se vrátí pokornější a rozumnější.

Dopoledne se přehouplo v odpoledne a odpoledne ve večer. Usoudil, že to bude muset stačit – přes noc ji venku nechat nemohl – a vydal se ji hledat. Čekal, že bude poblíž – nebyla. Prošel celou Apiolu, nahlédl do všech koutů – nikde nikdo. Zneklidněn začal obcházet jednotlivé chýše, z rozčilených reakcí ovšem záhy pochopil, že jeho ženě žádný ze sousedů útočiště neposkytl. Závěr byl jasný – Calpurnia ve vesnici nebyla.

Mohla být tak svéhlavá, tak pyšná? Mohla pro ni potupa být tak nesnesitelná, že se před posměšnými pohledy raději skryla v temných hvozdech? Nebo to snad měla být msta? Chtěla ho donutit, aby se cítil provinile? Hodlala se zítra ráno vrátit jako vítěz? Věděl, že ji vystrašil, pochyboval však, že ji zlomil – nedalo se vyloučit, že byla kvůli odplatě ochotna riskovat život, že by raději zemřela, než aby se mu podvolila. Ať tak či onak, zjevně byla připravena zajít mnohem dál, než by čekal.

Když se vrátil do své chýše, rozdělal oheň a posadil se k němu. Matka spala. Zvažoval, zda svou ženu nemá jít hledat, bylo mu ale jasné, že by to bylo zbytečné gesto. V oné pradávné a nekonečné zelené hlubině by ji nenašel ani za světla, natožpak potmě. Skvělý stopař tu přece je někdo jiný, pomyslel si hořce a vztekle sjel pohledem do kouta – legionář tam však nebyl. Zřejmě se vydal na jednu ze svých výprav. Domitius za to byl vděčný – nepotřeboval se dívat do jeho prázdných očí, nepotřeboval si připomínat, že tu voják seděl a zcela netečně přihlížel bezpráví.

Celou noc nespal a hleděl do ohně – snažil se utišit svou zjitřenou mysl, tančící plameny mu však ztracený klid nevrátily. Jakmile začalo svítat, vyšel ven a znovu prohledal celou Apiolu; ještě jednou také obešel všechny sousedy. Někde mu za brzké probuzení spílali, jinde uhodli, co se stalo, a dali mu najevo svůj soucit, což bylo mnohem horší. Odevšad ovšem odcházel s nepořízenou.

Zakousnul se do něj děs, skutečný, ledový, niterný děs, který mu hořel pod kůží. Po Calpurnii nebylo ani vidu, ani slechu, musela se tedy stále skrývat ve stínu nepřemožitelných obrů. Proč se dosud nevrátila? Proč se triumfálně nevynořila z lesa a nevysmála se mu za to, že o ni měl takový strach? Byla ještě vůbec naživu? Nevehnal ji do náruče barbarů, neodsoudil ji svým milosrdenstvím ke smrti?

Ne, něco podobného si zatím připustit nedokázal, v jeho světě taková možnost dosud existovat nemohla. Svižným krokem došel k hradbě zeleně, a jakmile ji překonal, začal jako smyslů zbavený zuřivě běhat sem a tam a vykřikovat Calpurniino jméno. Zachvátilo ho šílenství, jeho duše se zmítala v křeči. Odmítal se poddat beznaději, bouřil se proti tomu, aby jeho milovaná Apiola neslavně zanikla kdesi na hranicích Říše, a tak se vzepjal k poslednímu odporu. Část jeho já se pomalu blížila k prozření a k jistotě, že veškeré jeho úsilí je zbytečné a že svou ženu již nikdy neuvidí, v tom výbuchu bláznovství však bylo cosi očistného. Když ho začaly pálit plíce a on musel z běhu přejít zpět k rychlé chůzi, když ho zradil unavený hlas a on jen chraptěl, cosi se v něm narovnalo – navenek vypadal jako pomatenec, hluboko uvnitř ovšem nepřízni osudu konečně čelil hrdě, jako muž.

Do vesnice se vrátil až po setmění. Odhodlaně kráčel ke své chatrči a připravoval se na to, co před ní najde. Jakýmsi zvráceným způsobem se na to těšil – jakkoliv byla jistota strašlivá, domněnky byly ještě horší. Chtěl nejprve zajít dovnitř a vzít si pochodeň, nebylo to však nutné – když přišel blíž, z temnoty se vyloupnul stín připomínající hada. Kožený opasek s ozdobnou kovovou sponou. Její opasek. Její náhrobní kámen.

Náhle necítil nic. Připadal si otupělý, netečný, jako by dnes již jeho srdce nedokázalo přijmout cokoliv dalšího. Vnímal záplavu emocí, jež se dožadovaly jeho pozornosti – lásku, ztrátu, hněv, úlevu, smíření i vše mezi tím – žádnou z nich však nedovedl prožít. Byl naprosto vyčerpaný. Toužil jen po tom, aby mohl přestat existovat.

Když vešel dovnitř, příšerně se polekal Tacita, který na něj čekal hned za dveřmi. Legionář držel svůj tlumok, jako by naznačoval, že chce jít k další rodině. Péče o vojáka byla tím posledním, na co by Domitius nyní měl chuť nebo trpělivost, proto mu velice rád vyhověl. Ujistil se, že matka nic nepotřebuje, a pak mu naznačil, aby šel ven. Chvíli přemýšlel, ke komu ho má odvést, pak nad tím ovšem mávnul rukou. Naposledy byl u Valerie s Octaviem, předtím u Helvie s Fabiem, stačilo si tedy vybrat kohokoliv jiného.

Zarazil se. Ne, nespletl se, bylo to opravdu tak – poslední tři rodiny, u nichž Tacitus přebýval, byly ty samé tři rodiny, jimž se někdo ztratil. Otočil se k obrovi, jehož mohutné svaly náhle vypadaly o poznání hrozivěji, a zadíval se mu do očí. Mohl s tím mít něco společného? Viděl jen to, co vždy – netečný pohled a prázdnou duši, která čekala pouze na to, až ji vysvobodí smrt.

A přece to nemohla být náhoda. Tři rodiny, tři zmizelí; nějakou roli v tom legionář sehrát musel. Byl snad s barbary nějak smluven, pomáhal jim? Ne, to bylo absurdní. Skrývalo se v lese ještě něco dalšího, přebývaly tam nějaké nadpřirozené bytosti, které si Domitius nedokázal ani představit? Ne, to bylo vysvětlení pověrčivých hlupáků. Ovládal Tacita někdo z vesničanů, nutil ho, aby zabíjel? Ne, to jistě ne – na ničem mu nezáleželo, nic neměl, těžko jej tedy bylo možné vydírat. Pak ovšem zbývala jediná možnost, jakkoliv se zdála nepravděpodobná – vraždil sám voják.

Příležitost jistě měl – často se přece vydával na dlouhé výpravy po okolí. Mezi sousedy se šeptalo, že mu lesní ticho pomáhá zapomenout na hanebnosti, jichž se musel dopustit ve jménu Říše, kam ale chodí a co tam přesně dělá, to nikdo nevěděl. Sílu měl také – většina mužů ve vesnici byla o hlavu nižší a neměla by proti němu šanci. A nebylo též možné přehlédnout, že v sobě vraždy měly určitou děsivou eleganci, že bylo za vším možné tušit nějaký záměr, nějaký plán. Nešlo o dílo obyčejného zabijáka; toto byla práce člověka, jenž si s násilím velmi dobře rozuměl a věděl, jak s ním zacházet.

Na druhou stranu bylo také jasné, že odchovanec půlnoční legie by si počínal daleko rafinovaněji. Kdyby je odtud voják chtěl vyhnat, vraždil by děti a jejich zohavené mrtvoly by před Apiolou rozhodně neskrýval. A kdyby je chtěl postupně pobít všechny, útočil by mnohem častěji. Ani jeden z těchto motivů navíc nedával smysl – nepříčetný Tacitus nebyl, neměl důvod, aby se jim mstil, a pokud se mu ve vesnici nelíbilo, mohl kdykoliv odejít. Jeho bratr byl po smrti, nic ho tu tedy nedrželo.

A proč by zabíjel právě Fabia, Octavia a Calpurnii? Co měli společného? Dva muži a jedna žena, dva neoblíbení a jeden oblíbený, dva bezdětní a jeden s dětmi. Domitius nedokázal přijít na nic, co by je spojovalo. Nebo šlo jen o příležitost? V tom případě by ovšem on sám představoval daleko snadnější kořist – každé ráno vyrážel pro vodu a od okamžiku, kdy jej zbavili úřadu, musel chodit daleko za ostatními. Nebo jej při životě udržela právě ona předvídatelnost? Běželo tu o potěšení z lovu, které mohla legionáři daleko spíš dopřát jeho žena?

A potom si Domitius náhle vzpomněl na slova svého otce:

„S nelidskými bestiemi lidsky jednat nelze.“

Konečně do sebe všechno zapadlo. Bylo to zrůdné, zároveň ale také chladně a nevyhnutelně logické. Přesně to odpovídalo charakteru půlnoční legie coby nástroji civilizace, která z nedostatku jiných možností sklouzla na úroveň barbarství. Domitius věděl, že hádanku rozluštil, potřeboval si však být naprosto jistý. Tušil, že Tacitus kvůli němu své mlčení neprolomí; v Apiole byl pouze jeden člověk, který mu jeho domněnky mohl potvrdit.

Rychle odvedl čekajícího vojáka zpět do chatrče, pak se rozběhl k Helvii.

„Vztáhnul na tebe Fabius někdy ruku?“ vykřikl, jen co vrazil dovnitř. Většina dětí se polekala a utíkala se schovat za svou matku, jen její nejmladší dcera si dál hrála v koutě, jako by se jí okolní dění netýkalo. Domitius nic z toho nevnímal; potřeboval se dozvědět pravdu, a to hned. Přiskočil proto k Helvii, chytil ji za paže a začal jí třást, po chvíli ale pochopil, že takhle se nikam nedostane. Byla v šoku, jeho nenadálý a velmi bouřlivý příchod ji zaskočil. Přiměl ji, aby se posadila, pak usednul naproti ní a tak klidně, jak dokázal, se jí zeptal:

„Bil tě? Týral tě?“

Žena se trochu vzpamatovala a téměř neznatelně zakroutila hlavou.

„Nikdy se tě ani nedotknul?“ ujišťoval se nedůvěřivě Domitius. Znovu jeho obvinění odmítla.

„A nebil ani děti?“ naléhal dál. Helvia tentokrát znatelně zaváhala a pohled jí bezděčně sklouznul k její nejmladší; pak opět zavrtěla hlavou. Pochopil. Vyčetl z její reakce vše, co potřeboval. Nebylo nutné, aby to vyslovila nahlas; věděl, k čemu v této špinavé boudě docházelo. A v duchu Tacitovi děkoval, že tomu učinil přítrž.

Vstal a chtěl odejít, Helvia ho však zastavila.

„Neber nám ho,“ žadonila. „My slabí ho potřebujeme. Apiola ho potřebuje.“

Nevěděl, co na to říct, a tak mlčel.

„Dělá jen to, co nikdo jiný udělat nemůže,“ pokračovala žena. „Kdo by mi uvěřil? Kdo by nám pomohl? Ty?“

Ta přezíravost se ho dotkla, musel jí ovšem dát za pravdu. Jako starosta by s tím skutečně nic nezmohl.

„Ty jsi o něm věděla,“ došlo mu najednou. „Proto ses na mě tak utrhovala.“

„Ano,“ připustila. „Bála jsem se, že to uhodneš. Ty sis ale raději vymyslel barbary, abys svou milovanou Apiolu nemusel vidět takovou, jaká opravdu je.“

„A víš, že Tacitus pak zavraždil Calpurnii?“ zašeptal a zavřel oči. „Kdybys ho nechránila, byla by ještě naživu.“

„Pokud ji zabil, zasloužila si to,“ odtušila bez špetky citu Helvia. Vztekle na ni zahlédl, pak si však vzpomněl na matčina záda posetá drobnými rankami. Možná ano, pomyslel si. To ovšem neznamenalo, že by takto měla vypadat spravedlnost. Bylo lhostejné, že ho zbavili úřadu; musel konat.

Nejprve vyrazil k místu, kde skladovali společné zásoby; po krátkém hledání našel meč, jenž patřil Terciovi. Bylo to příznačné – nikdo se neodvažoval převzít zodpovědnost, nikdo si netroufal přivlastnit si jedinou skutečnou zbraň, kterou měli, to se raději spokojili s noži a pár dřevorubeckými sekerami. Pak Domitius obešel několik chatrčí a nařídil sousedům, aby svolali celou Apiolu. Ať už se zalekli meče nebo jeho nepříčetně planoucích očí, poslechli ho. Nakonec vyrazil ke své chýši, vzal legionáře za paži a vyvedl ho ven. Když se u nich shromáždila většina vesničanů, postavil se tak, aby na něj dobře viděli, a znovu k nim promluvil jako jejich starosta.

„Řekl jsem vám, že v lesích kolem vesnice číhají barbaři, kteří své sídlo chtějí zpět. Věřil jsem, že to tak opravdu je, bylo to jediné vysvětlení, které mi dávalo smysl. Nyní ale vím, že jsem se mýlil. Oni barbaři jsou tady, žijí mezi námi, bydlí v našich chatrčích. Jsou to naši bratři a sestry, otcové a matky, manželé a manželky. Fabius, Octavius, Calpurnia – ti všichni se chovali jako zvířata, všichni se dopustili zločinů, za něž měli být tvrdě potrestáni. Ale nebyli. My jsme totiž jejich zločiny neviděli, a před tím málem, co jsme zahlédli, jsme zavírali oči.“

Na chvíli se odmlčel a prohlédl si ostří meče. Jiné cesty nebylo. Přísahal, že se o Apiolu postará, a nyní té přísaze musel dostát.

„Někdo se ovšem stal svědkem zla, které páchali. Neskrývali se před ním, neměli proč – nedával najevo, že by vnímal, co se kolem něj děje, navíc byl němý. Zapomněli však na jeho poslání, na to, k čemu byl vycvičen.“

Všechny pohledy se upřely na vojáka.

„Přes veškerou ušlechtilost a vznešenost Říše žijí její občané ve světě, jehož problémy někdy vyžadují barbarská řešení. Právě kvůli tomu potřebujeme muže, jako je Tacitus, právě proto z mladých chlapců vychováváme vojáky půlnoční legie. Myslel si, že už bojovat nebude, my jsme ho však nevědomky znovu postavili před situaci, kterou tak dobře znal. Viděl, jak strašlivé věci se dějí v našich chýších, a viděl také to, že si s nimi nedokážeme poradit. Že jsme proti barbarům bezmocní. Že potřebujeme někoho jako on. A tak nám pomohl.“

Domitiovi z očí náhle vytryskly slzy, snad ze zármutku, snad z hněvu, snad z pouhé úlevy, že tato noční můra již brzy skončí.

„Jednal tak milosrdně, jak dovedl. Místo zohavených mrtvol nám před chatrčemi nechával předměty, jež byly s dotyčnými neodmyslitelně spojeny. Nechtěl nás děsit, šlo mu jen o to, abychom věděli, že už se nevrátí. Že ti, které trýznili, už se jich bát nemusí.“

Položil Tacitovi ruku na rameno a donutil ho pokleknout. Doufal, že bude vzdorovat, že se dá na útěk, že mu to nějak ulehčí, legionář byl ovšem krotký jako beránek.

„Vím, že nekonal ze zlé vůle. Vím, že dělal jen to, co jsme ho naučili. Zabil ale tři z nás, a to prominout nemůžeme. Je to vrah. Musí zemřít.“

Znovu se zadíval na hladové ostří zbraně, pak pohledem přejel shromážděné vesničany. V duchu je prosil, aby se proti jeho rozhodnutí postavili, aby si vzpomněli, že ho zbavili úřadu a že na vynesení podobného rozsudku nemá žádné právo. Nikdo z nich však neměl tolik odvahy, aby vystoupil z davu, nikdo z nich s tím nechtěl mít nic společného.

Teprve nyní Domitius skutečně pochopil, jak zoufalí museli být všichni ti slabí, utlačovaní, přehlížení a zapomenutí, ti, co byli odkázaní pouze na tajemného mstitele. Mstitele, o něhož se je chystal připravit. Jak je mohl uvrhnout zpět do světa, kde neměli žádné zastání? Jak si mohl něco takového vzít na svědomí?

Vyčerpaně zakroutil hlavou a odhodil meč na zem.

„Jestli si ho někdo troufá popravit, ať to udělá,“ řekl tiše. „Já to nedokážu.“

Obyvatelé Apioly se začali nerozhodně rozhlížet jeden po druhém, jakmile se ovšem jejich pohledy setkaly, okamžitě ucukli. Nikdo nevěděl, co dál. Co znamenalo jejich váhání? To, že vojákovi odpouštějí, nebo pouze to, že si nechtějí potřísnit ruce jeho krví? Kdo to měl a mohl rozhodnout?

Když už se zdálo, že legionář bude přece jen žít, vystoupil z davu muž ozbrojený velikou dřevorubeckou sekerou. Tacitus, stále klečící, poslušně sklonil hlavu; muž se napřáhl a jediným krutým pohybem mu ji uťal. Proti pradávným velikánům ostří nic nezmohlo, s tímto obrem si však poradilo snadno.

Starosta si kata překvapeně prohlížel. Šlo o jednoho z nejslušnějších lidí ve vesnici, o muže, který o jiném nikdy neřekl křivého slova, o věrného manžela a otce dvou dětí. Přesto musel Domitius myslet na jediné – jaká zvěrstva se asi děla za zdmi jeho chýše?