Logika > cool scéna

Hra o trůny skončila obrovským zklamáním. Neměl bych potřebu se k tomu vyjadřovat, ale dost mě pobouřili "experti", kteří se věci bojí pojmenovat přímo – hovoří se o nesmyslných očekáváních, o agresivních fanoušcích, o tom, že lidé nejsou nikdy s ničím spokojení. Fanoušci fantasy a sci-fi dokážou být opravdu dost nepříjemní – část mě ještě pořád nenávidí kvůli incidentu se startrekovou povídkou a občas se někdo z nich náhodně zastaví na stránkách a má potřebu mi to připomenout – tentokrát se jich ale musím zastat. Zklamání nepramení z nějaké nepodstatné drobnosti, jako bylo třeba vynechání Lady Stoneheart, nýbrž z toho, že jsme od středověkého politického dramatu volně přešli ke komiksové adaptaci.

Pro mě osobně byl seriál úchvatný především kvůli čtyřem věcem – realistickým postavám, geniálním dialogům, nečekaným zvratům a logice. Jistě, byli tam skvělí herci, úchvatná výprava, neuvěřitelné CGI, famózní hudba a spousta dalších věcí, ale nic z toho pro mě není podstatné, a kdyby to tam nebylo, byl bych nadšený i tak. V těchto druhotných ohledech nové díly opět posunuly laťku o něco výš, ony čtyři zásadní pilíře ovšem tvůrci v posledních řadách systematicky ničili a v té osmé je zbourali úplně.

Co se týče dialogů, určitě nejsem jediný, kdo si všimnul, že se zejména ve druhé polovině osmé řady téměř nemluvilo, a místo toho jsme se dočkali mnoha neúnosně dlouhých záběrů, kde někdo někam šel. Většina nám nic podstatného nesdělila a zbytečně ubrala tolik potřebný čas, během kterého jsme mohli vidět třeba to, jak Sansa s Aryou zareagovaly na Jonovo odhalení. Jako by se scenáristé báli, že dobrý dialog prostě napsat nedokážou.

Ještě horší to bylo s postavami a zvraty. Abych článek udržel v rozumné délce, zaměřím se na jedinou situaci – vypálení King's Landing. Jak správně poznamenalo mnoho diskutujících, "foreshadowing is not character development". Přesně tak. Hra o trůny byla téměř výhradně o zvratech, které byly překvapivé, ale chystané, budované. Ned Stark zemřel kvůli své cti a naivitě. Stannis Baratheon kvůli své tvrdohlavosti. Tywin Lannister kvůli pohrdání svými dětmi. Oberyn Martell kvůli své přehnané sebedůvěře. U většiny zvratů to zkrátka bylo připravované několik dílů, mnohdy i několik řad. Joffrey se nechoval jako neviňátko, naopak, věděli jsme, že je krutý a nevypočitatelný. Stejně tak Walder Frey. Nevěděli jsme, co se stane, ale když jsme se na to podívali zpětně, dávalo to smysl.

U Daenerys jsme se ničeho takového nedočkali. Během své dlouhé cesty nám občas ukázala, že v sobě má dost vzteku, ten se ovšem vždy soustředil na její nepřátele. Když získala Meereen, potrestala otrokáře, ne otroky. Když v bitvě porazila Lannistery, upálila jen lordy, kteří odmítli pokleknout. A jakoukoliv krutost, které se dopustila, vyvažovala její starost o slabší a zranitelné – když její drak spálil malou holčičku, uvěznila ho. Tady ji ale tvůrci potřebovali dostat do určité pozice a nenamáhali se, aby tam postavu posouvali postupně nebo aby to nějak vysvětlili. Zběsilý útok na tvrz jejích nepřátel by dával smysl a byl by v souladu s tím, jak jsme ji poznali, systematické vyvražďování nevinných opravdu ne.

A v tom je z mého pohledu hlavní problém – celá osmá řada vzbuzuje dojem, že se snažíme někam dostat a je nám jedno, jak přesně se to stane. U většiny ostatních šlo o chybu, o volbu, která je zabila – Ned věřil Cersei, Tywin si nikdy nevážil Tyriona a byl si jistý, že nemá na to, aby ho zastřelil. Daenerys ale žádnou výraznější chybu neudělala, nebyla poslední dvě řady stále krutější a krutější, prostě jí jenom zničehonic přeskočilo. Zřejmě ona pověstná targaryenská genetika.

K celkové pachuti rozhodně přispívá i to, že seriál, který si oproti konkurenci vysloveně zakládal na logice, začal výrazně upřednostňovat "wow efekt". Od velkých věcí, jako jsou extrémně přesné samostříly ve čtvrtém dílu, které jsou o díl později k ničemu, absurdního vyjednávání u bran King's Landing, zcela zbytečné oběti dothracké jízdy nebo zvolení autisty, o kterém v podstatě nikdo nic neví, králem, až po relativní drobnosti. U kuše, u níž jsme v seriálu dokonce dvakrát viděli, jak zdlouhavé je její opětovné napínání a že je k němu potřeba mechanická páka, a která se přesto v Bronnových rukou mění na kulomet, mi bylo opravdu smutno. Detail, vím, ale právě v tom byla Hra o trůny daleko před konkurencí. Logika > cool scéna.

Abychom se neblamovali, nenarazili jsme rozhodně až v poslední řadě. Na chvíli, kdy jsem byl poprvé silně rozčarován, protože děj absolutně nedával smysl, si pamatuju přesně – sedmý díl šesté řady, kdy Aryu několikrát bodnou do břicha a hodí ji do kanálu. V tomto seriálu a ve skutečném světě game over. Všechna její zranění se ovšem trochou výživné polévky okamžitě zahojí a naše hrdinka je zase jako rybička. V sedmé řadě těchto věcí výrazně přibylo a v osmé jich bylo tolik, že už si toho všimli i fanoušci, kteří u televize jinak moc nepřemýšlí.

Tvrzení o "nerealistických očekáváních" jsou nesmyslná; osobně jsem od poslední řady velká očekávání neměl. Seriál pro mě už nějakou dobu nebyl modlou, chtěl jsem jen vědět, jak to dopadne. Tvůrci však rezignovali na snahu uzavřít příběh se ctí, a místo toho se spolehli na oslnivé triky. Zcela jistě za to opět vyhrají nějaké ceny. Těžko se ale divit, že ti z nás, kdo Hru o trůny sledovali kvůli příběhu a byli s ní od začátku, jsou právem znechucení.