Jak si žije obyčejný český spisovatel

Když má někdo osm nakladatelů, je to vypovídající samo o sobě. Dobří nakladatelé si autory, s nimiž jsou spokojeni, mnohdy hýčkají. Zdá se, že má pan Skolek na nakladatele značnou smůlu, neustále začínat u nových a nových není jistě příjemné.

Martin Šust, redaktor a editor

 

Ve veřejném prostoru stále chybí autentické příběhy a zkušenosti obyčejných českých spisovatelů. Vidíme jen ty extrémy – pár těch nejúspěšnějších, kteří jsou všude, a pár zoufalců, kterým se smějeme. Kromě nich ovšem existují tisíce dalších autorů, o kterých se téměř nemluví – možná nejsou tak dobří, možná neměli štěstí, možná píšou texty, které osloví jen pár čtenářů, ale jsou tady. A pokud chcete psát, právě jejich příběhy jsou pro vás klíčové, neboť právě tak bude téměř jistě vypadat vaše budoucnost.

A tak vám předkládám své zkušenosti, na rovinu a bez jakékoliv cenzury, včetně všech proher i směšně nízkých prodejů. Vím, že to leckdo odsoudí jako povzdechy neúspěšného autora, znovu a znovu se však utvrzuji v tom, že je to potřeba. Že je důležité pravdivě a bez příkras ukazovat, jak to chodí. Řekněme si na rovinu, že kdyby se mých knih prodávalo víc a kdybych se držel jednoho žánru, jednání nakladatelů by jistě bylo jiné, také ale zopakujme, že spisovatelů jsou u nás tisíce a naprostá většina je na tom podobně jako já.

Pokud se mi podaří vyvrátit alespoň pár mylných představ, které mají kořeny v rozhovorech s Vieweghem a v amerických filmech o spisovatelích, budu rád a článek splní svůj účel. Třeba pak ubude hloupých a nadřazených komentářů od lidí, co sami nikdy nic nenapsali. Běžet maraton a dívat se, jak ho běží ostatní, je totiž obrovský rozdíl.

 

Hubený nás nedostanou (2009)

Hubený nás nedostanou je sbírka fejetonů, které vycházely v novinách a časopisech. Oslovil jsem značné množství vydavatelů, odpověděl zhruba každý desátý. K vydání chtěl přistoupit jen Akcent, dohodnul jsem se tedy s ním.

Kniha neměla žádného redaktora a nakladatel všechno nechal na mně, ačkoliv věděl, že jsem prvoautor a vůbec nevím, co dělám. Text prošel pouze korekturou. Těsně předtím, než měla kniha jít do tisku, jsem dostal náhled obálky, která se k názvu ani k obsahu vůbec nehodila – šlo o scénu s vycházejícím sluncem v barvách Austrálie. (V knize o Austrálii nebylo ani slovo.) Napsal jsem tedy Akcentu, že obálku zařídím sám, a poprosil o ni svého švagra, akademického malíře, který ji obratem vytvořil.

Po vydání jsem už s nakladatelstvím v kontaktu nebyl a nevím, zda probíhala nějaká propagace, kniha ale byla několik měsíců na čestném místě ve výloze největšího brněnského knihkupectví, což se samo od sebe nestalo. Také se díky tomu prodávala daleko lépe, než se čekalo, celkově prodeje přesáhly 1 000 kusů.

 

Nesvlíkej se sama (2011)

Nesvlíkej se sama je sbírka epigramů. Akcent ji původně v roce 2009 odmítnul a já ji neúspěšně nabízel jiným nakladatelům, pak se ale změnila ekonomická situace a vydavatelství se epigramů přece jen ujalo.

Spolupráce byla tentokrát daleko lepší. S redaktorem jsme řešili výběr epigramů, text měl mít neobvyklou a velmi kreativní sazbu, kniha měla mít atypický formát a stránky ze zvláštního papíru s barevnými flíčky, jehož vzorek mám ještě doma, obálku měl navrhnout známý malíř. Všechno vypadalo skvěle.

Vydání se ale z neznámých důvodů neustále odsouvalo, a když kniha po roce odkladů konečně vyšla, neměla z domluveného vůbec nic. Proč to tak bylo a co se dělo „za scénou“, to jsem se nikdy nedozvěděl – nakladatel i redaktor to odmítli komentovat. Prodeje odhaduji kolem 300 kusů, přesné číslo jsem z Akcentu nedostal.

 

Vzdechy a povzdechy (2014)

Vzdechy a povzdechy jsou básnickou sbírkou. Klasická nakladatelství ji předvídatelně odmítla, proto jsem se rozhodl, že zkusím něco jiného, a na vydání jsem se dohodnul s Backstage Books, alternativním nakladatelstvím jednoho muže.

Kniha vyšla pouze elektronicky a vše bylo ve znamení úspor, elektronickou sazbu i obálku tedy dělali kamarádi. Ačkoliv jsem se tentokrát podílel na propagaci a knihu jsme dostali do několika univerzitních časopisů a dvojích novin, koupilo si ji všehovšudy 12 čtenářů.

Martin Toman z Backstage Books jí ale věřil a přemlouval mě, ať udělám autorský překlad do angličtiny. Bylo to poprvé, co byl nakladatel do knihy skutečně zapálený, proto jsem ji ještě před českým vydáním opravdu přeložil. Anglickou verzi si samozřejmě nepořídil nikdo. Martinovi kamarádi měli knihu přeložit do francouzštiny a holandštiny, z toho ovšem sešlo.

 

Moudré z nebe (2015)

Moudré z nebe je dětský deníček pro dospělé. Byla to první kniha, ze které jsem měl opravdu dobrý pocit, a dodneška ji považuji za svou nejlepší. Na autorských čteních se lidem vždy velmi líbila, byla vtipná, nenáročná, pro každého. Velkým nakladatelstvím jsem po zkušenostech s epigramy příliš nedůvěřoval, proto jsem se rozhodl znovu zkusit Backstage Books. Na knihu jsme vybrali prostředky na Startovači.

Spolupracovníci byli bohužel opět vybíráni po známosti, a kniha tak nevypadala příliš lákavě. Měla pouhých 100 stran a připomínala spíš brožuru. Nepomohla ani ne moc povedená ilustrace na obálce a nezdařená sazba. Na textu jsem opět pracoval sám.

Po vydání jsme navíc narazili na další, mnohem závažnější problém – Backstage Books knihu nedokázalo dostat do knihkupectví. Kombinace neznámého autora a neznámého nakladatelství způsobila, že ji knihkupci odmítali, a pokud už ji některý výjimečně vzal, šla rovnou do skladu, takže ji často nemohli sehnat ani čtenáři, kteří o ní věděli a měli o ni zájem. (Mimochodem, „Moudré z nebe“ sice pořád považuji za dobrý a přiléhavý název, teď už bych se ale možná rozhodl pro jiný – když jste totiž pro knihu někam šli a řekli si o ni, prodavači tvrdili, že ji nemají, i když ji měli. Předpokládali totiž, že jste se přeřekli, a do systému vždy zadávali „modré z nebe“.)

Opět jsem se zapojil do propagace a opět jsme se snažili – knihu jsme rozeslali zhruba 30 knižním blogerkám, vyšla spousta článků a recenzí. Jednu dobu se o ní překvapivě hodně mluvilo a zdálo se, že se začíná blýskat na lepší časy, do prodejů se to však bohužel nepromítlo, skončili jsme kolem 150 kusů. S Backstage Books jsem pak ukončil spolupráci a rozhodl se, že to příště zkusím jinde.

 

Zkraťsifous aneb Pohádky na dobré ráno (2015)

Zkraťsifous je soubor krátkých samostatných pohádek. Jelikož se 14 z nich objevilo v rozhlasovém pořadu Hajaja, pro který je namluvil Václav Vydra, a jelikož tam slavily velký úspěch (stále je jednou ročně reprízují), sliboval jsem si od knížky hodně, velká nakladatelství o ni ovšem zájem neměla. Zhruba po roce jsem proto kapituloval a ze zoufalství se obrátil na nakladatelství Balt-East – opět se jednalo o projekt jednoho muže.

Pan Drábek toho vydal požehnaně a měl bohaté zkušenosti, kniha ovšem vypadala ještě hůř než Moudré z nebe. V sazbě jsme odhalili mnoho chyb, nadpisy měly pokaždé úplně jinou velikost, střídala se různá zarovnání. Ilustrace, které pro knihu nakreslila má kamarádka, byly téměř bez výjimky vloženy chybně – některé byly zrnité a zjevně prošly nějakou kompresí, jiné měly špatnou velikost, další byly u pohádek, k nimž nepatřily. Většinu chyb se nám podařilo odstranit, i tak jich však v knize ve finále zůstalo dost; pan Drábek si navíc několikrát postěžoval, že jsme příliš nároční a že ještě žádnou knihu tolikrát nepředělával.

Aby toho nebylo málo, nakladatel bohužel pár dní po vydání knihy zemřel. Přestože mu bylo 75 let, neměl žádný záložní plán, a tak se nakladatelství nikdo neujal. Většina knih se proto do obchodů vůbec nedostala a skončila neznámo kde.

Pohádky se nicméně po letech dočkaly nečekané vlny zájmu. Všechny své knihy postupně načítám a nahrávám na YouTube jako audioknihy a Zkraťsifous si v této podobě našel řadu nových čtenářů-posluchačů. Aktuálně má téměř 20 000 „odposlouchaných“ hodin.

 

Jak Medvěd Bručimír všechno zapomněl (2016)

Jak Medvěd Bručimír všechno zapomněl je jedna dlouhá souvislá pohádka. Rukopis se mi podařilo „udat“ překvapivě brzy, nakladatelství Thovt, u něhož vyšel, bylo mezi prvními, jež jsem oslovil. Smlouvu jsme podepsali na konci roku 2012, kromě obvyklých věcí jsem měl explicitně slíben i překlad do slovenštiny.

Spolupráce byla ovšem ve znamení velmi ležérního tempa. Dostal jsem přiděleného redaktora, na textu jsme však začali pracovat až ke konci roku 2013. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že pak přišla skutečná lektorská práce, jakou jsem jinde nezažil – s redaktorem jsme procházeli kapitolu po kapitole a knihu postupně vybrušovali.

V polovině se ale redaktor náhle přestal ozývat a na maily nereagovalo ani nakladatelství. Po dvou měsících se mi šéfredaktorka ozvala s tím, že ho přejelo auto a že mi nechtěla psát, dokud nebudou vědět, co bude dál. Pán se po nějaké době zotavil a pokračovali jsme v práci. Po další kapitole se ovšem odmlčel znovu. Když se mi šéfredaktorka po třech měsících a mnoha e-mailech konečně ozvala, ostře mi vyčetla, že jsem netrpělivý, a vysvětlila mi, že redaktora opět přejelo auto (ne, nedělám si legraci).

Nic dalšího jsem se nedozvěděl, na zbytku textu se mnou již nikdo nepracoval. V polovině roku 2015 mi šéfredaktorka napsala, že se pokoušeli získat Adolfa Borna, proto ty průtahy, pan Born ale nakonec na spolupráci nekývnul. Po dalších měsících ticha kniha najednou vyšla – dozvěděl jsem se o tom tak, že ji kamarádka náhodou objevila v obchodě.

S Thovtem máme od té doby velmi napjaté vztahy. Je zřejmé, že se o knihu starají, každý rok se prodá kolem 200 výtisků a celkově jsme dávno přesáhli 1 000 kusů, zároveň z nich ale pokaždé velmi těžko dostávám autorský honorář. (A na slíbený překlad do slovenštiny samozřejmě stále čekám.)

 

Moudré z nebe, 2. vydání (2016)

V Moudrém z nebe jsem stále viděl velký potenciál, a tak jsem se s Backstage Books domluvil na stažení nepovedené původní verze, abych mohl rukopis nabídnout jinde. Bál jsem se, že v takové situaci knihu nikdo chtít nebude, nakladatelství XYZ z nakladatelské skupiny Albatros Media ovšem na mou nabídku záhy zareagovalo a nabídlo mi smlouvu. Bylo to jako splněný sen – od menších vydavatelů jsem se najednou dostal k těm největším.

Kniha prošla velmi zběžnou redakční úpravou a korekturou, řešili jsme ale jen detaily, text zůstal víceméně stejný. Díky lepší sazbě a spoustě ilustrací se kniha natáhla na 150 stran, dostala také pevnou obálku. Obě verze se prodávaly za téměř stejnou cenu, vizuální dojem byl ovšem diametrálně odlišný. S nakladatelstvím XYZ se také velmi příjemně spolupracovalo, šéfredaktorka mi na veškeré maily odpovídala obratem (jev jinde nevídaný) a ve všem mi vyšla vstříc.

Po vydání ale přišlo velké zklamání. XYZ knihu naprosto ignorovalo, její vydání dokonce neoznámilo ani na svém FB profilu. Šéfredaktorka se mnou ze dne na den přestala komunikovat. Knihu v knihkupectvích měli, nikdo o ní ale nevěděl, a tak se opět neprodávala. S nakladatelstvím se mi povedlo spojit jen jednou, zhruba rok po vydání – nový šéfredaktor mi tehdy řekl, že u celé skupiny Albatros Media končím, neboť čísla jsou i na knihu bez jakékoliv propagace tristní. XYZ po nějaké době všechny výtisky poslalo do Levných knih (čímž výrazně snížilo můj honorář, který byl navázán na prodejní cenu).

Když jsem ovšem Moudré z nebe načetl a nahrál na YouTube, ukázalo se, že v této podobě jde o naprostý hit. Aktuálně má přes 400 000 „odposlouchaných“ hodin a na reklamách zatím vydělalo kolem 15 000 korun, tedy víc, než jsem měl z obou tištěných vydání dohromady.

 

O třech světluškách (2017)

O třech světluškách je velmi krátká pohádka. Napsal jsem ji na zakázku pro nakladatelství Triton, které má řadu Minipohádky – maličké sešitky, ve kterých je vždy jen jedna pohádka a které se prodávají doslova za pár korun.

S knihou jsem byl hotov během několika hodin. Text po mně četl redaktor historické literatury, který si stěžoval, že jsou v pohádce kouzla – ustoupil jsem a mírně ji upravil. Knížka byla bohatě ilustrovaná a vyšla ve velkém nákladu.

S Tritonem jsme byli domluvení, že pro ně takovýchto minipohádek napíšu víc, po vydání mi ale sdělili, že o další nemají zájem. Hádám, že se knížka neprodávala podle jejich představ, žádná čísla jsem ovšem nikdy neviděl, takže nevím.

 

Ždibřich (2019)

Ždibřich je knižní verzí stejnojmenného stripu. Prvních 100 dílů jsem se neúspěšně pokoušel vydat již v roce 2017, od té doby jsem to zkoušel průběžně. Často jsem narážel na to, že skupina Albatros Media, která dnes ovládá značnou část českého knižního trhu, mě kvůli Moudrému z nebe vedla jako autora, který se neprodává. Nakladatelství sdružená v této skupině bohužel nejsou samostatná, ačkoliv se tak někdy navenek prezentují; obvykle tak knihu schválil redaktor i redakční rada, jen aby vydání na poslední chvíli zakázalo obchodní oddělení Albatros Media. Když jsem pochopil, že tudy cesta nepovede, začal jsem obcházet jiná nakladatelství; štěstí jsem měl až u Zoner Pressu.

Spolupráce probíhala velmi příjemně a bez problémů a vydavatel mi vyšel ve všem vstříc. Je to jedna z mála knih, se kterou jsem jako autor opravdu spokojený a která vypadá podle mých představ.

Po vydání jsem byl také úplně poprvé pozván do marketingového oddělení. Dámy se mnou dodnes čile komunikují a vše důležité se mnou koordinují; vím, na kterém serveru má Ždibřich právě reklamu a kde se o něj soutěží. Zatím se prodalo 600 výtisků, což je na tento žánr velmi slušné.

 

Dokud láska nezní v mollu (2022)

Dokud láska nezní v mollu je sbírka epigramů. Jelikož se poezie vydává čím dál méně, předpokládal jsem, že přes nakladatelství to tentokrát nepůjde, přesto jsem to nechtěl vzdát a v několika vlnách oslovil desítky vydavatelů. Nikde jsem ale neuspěl a bylo zřejmé, že jediným řešením je samonáklad.

Jeden z mých čtenářů se nabídl, že knihu zaplatí; nakonec jsme se dohodli tak, že to budeme brát jako půjčku, kterou mu v případě špatných prodejů splatím. Knihu jsem si následně v nákladu 120 kusů vydal sám.

 

Knižní trh je nevypočitatelný a o úspěchu rozhoduje celá řada faktorů – pokud je kniha dobrá, pomůže to, zásadní roli ovšem hraje i přístup nakladatele, známosti, štěstí a spousta dalších věcí. U knih, které se nestanou bestsellery, je finanční odměna směšná a s nálepkou „spisovatel“ dnes šermuje tolik lidí, že už dávno pozbyla jakoukoliv společenskou prestiž. Nesmějme se proto těm, kterým se zatím z šedé masy průměru vydělit nepodařilo; psaní je v této době a v této zemi jedním z nejtvrdších oborů, které si lze představit, a každý, kdo to nevzdal a bojuje dál, si zaslouží úctu.

 

(Pokud se chcete vyhnout alespoň některým z mých chyb, napište mi. Rád se s vámi domluvím na konzultaci.)